„Babičko, babičko!“, volá z kočárku a při tom ukazuje všechny zoubky. Směje se a očividně si užívá svých tří let. Blonďatá malá Marilyn Monroe, usměvavá, šťastná a zářící jako sluníčko. Prozářila mi den.
Autobus jede do Rochlice a já mám tu čest poslouchat mimořádně sdělný rozhovor dvou žen od tří do šedesáti let.
„Babičko, já ti budu zpívat. Poslouchej! La la la, lala... Zpívej se mnou!“ „Až doma.“ „Babičko, podívej!“ Podíval jsem se i já, ale nic jsem neviděl. Za mnou, až nad oknem visel letáček, který malé slečně neušel. Holčička v kočárku na něj mířila prstíkem a bezelstně sdělila babičce něco, co ještě nevěděla: „Babičko, koukej, tenhle auťák máme doma!“ Ta starší, evidentně v šoku chvíli mlčela a pak se opatrně zeptala:“Opravdu a odkdy? Tohle krásný, nový auto?“ Ač holčička už žila jiným problémem, přitakala: „Ano, máme. U mě v pokojíčku, nalepený na dveřích.“ Babička nasucho polkla a v šoku nebo zklamání řekla:“Já už myslela, že táta koupil nový, opravdový a že stojí na dvorku. No, když je jen nalepený...“
Moc se mi obě líbily. Malá i ta starší. Mladší se těšila domů, až si s babičkou zazpívají. Autobus zastavil a ony vystoupily. Zůstal jsem tam, zpocený, přilepený na sedadle u okna, hledící, kde co letí...
Jezdím rád MHD. Někomu takové cestování smrdí, je prý jen pro „socky“. Nevím, mě vrací do reality a někdy i provoní život. Kéž to nikdy neskončí...
Žádné komentáře:
Okomentovat