Je léto a opět se objevují kruhy v obilí. Jako by nebylo, o čem jiném psát, ale záhady prostě přitahují. Ovšem, jak se neznámý obraz W. A: Mozarta ocitl v Liberci, to dosud nerozluštil nikdo. Ze starší literatury vím, že si na záhadě vylámali zuby jinší kapacity i dobře placení investigativní novináři. Kde nic, tu nic, záhada zůstává záhadou.
Celý příběh vzal svůj začátek kdesi v období První světové války. Anna Asmanová žila na české straně za německým Libercem, blízko Jizery. Byla dcerou českého toulavého muzikuse, který s obdobnými kumpány putoval pěšky od města k městu, ze země do země. Tihle nedoputovali do Země Solimánské, ale do carského Ruska. Otec Aničky tam dlouho nepobyl. Onemocněl z té ruské zimy, ulehl a záhy zemřel. Traduje se, že počátek záhady začal, když tehdy ještě mladá, osiřelá Asmanová vyhodila lůžko, na kterém otec zemřel a jeho místo nahradilo harmoniem.
Dál je to velmi povědomé. Dívka se zhlédla v hudbě a ve sběru vesnické hudební tvořivosti. Hrála na harmonium, skládala písně, zapisovala nápěvy z okolních vsích a putovala za nimi do sklářských vesnic Jablonecka a Semilska. Jednoho dne, po usednutí k harmoniu zjistila, že je třeba vyměnit dvě klávesy. Tehdy, stejně jako dnes, zvládali fajnovější truhlařinu jen starší fachmani a ti byli z velkých měst, jako Liberec. U prvního nepochodila, ale kdesi u libereckého hřbitova, dnes bychom to místo hledali někde na počátku Ruprechtické ulice nad Tržním náměstím. Žil tam starý truhlářský mistr Preisler, který byl takové práce ještě schopen. Asmanová ho našla uprostřed dílny bez dělníků, kteří byli na frontě První světové války. Snadno se s ním dohodla. Odměnou měl být chleba a to byla tehdy mocná deviza a možná zachránila Preislera i jeho ženu od smrti hladem.
Z pozdějšího vyprávění Asmanové víme, že Preisler měl modrou zástěru, klávesy udělal a objednatelku, platící chlebem, si oblíbil. Nezůstalo jen u konvenčního má dáti – dal. Liberecký Preisler slečnu obdaroval neobvyklým dárkem. Ona sama říkala, že při loučení jí ukázal zarámovaný obraz postavený na zemi, otočený lícem ke zdi. Později si Asmanová zapsala i truhlářova slova: „Celý život jsem opatroval jako vzácnou památku portrét mladého Mozarta. Jsem už starý, nemám ho komu svěřit. Dám ho vám, slíbíte-li mi, že ho budete opatrovat stejně pečlivě jako jsem to činil já a že ho jednou podobným způsobem odevzdáte někomu mladšímu. Mozart si to zaslouží.“ Nic o tom, jak se k němu obraz dostal, slovem neprozradil, nenaznačil. Bůh suď, kdo ho postrádal, komu skutečně patřil a jak se ocitl v Liberci. Změnou majitele se obraz ocitl na české straně Jizery.
Skvělý portrét mladého muže v bílé paruce visel na čestném místě ve světničce z obílených trámů v malém dřevěném domku, ve společnosti stárnoucí slečny učitelky a andělíčka, vyřezáného z jednoho kusu lipového dřeva. Bylo tak tomu mnoho let. Slečna Asmanová sedávala u harmonia, hrávala a zpívala pro potěchu srdce sobě, ale i všech těch, kteří poslouchali tóny linoucí se okny zpoza muškátů.
Učitelka obraz nikdy neprodala. Ač třela bídu s nouzí byla hrdá a ctila přání předchozího majitele. A stalo se, že po bezdětné učitelce a sběratelce dědil stát.. Domek byl zbourán a místní muzeum převzalo obraz. Časem však Mozartův obraz doputoval tam, kam skutečně patří. Na Bertramku v Praze na Smíchově, kde by měl být dodnes.
Záhadou je, jak a proč se obraz ocitl v truhlářské dílně libereckého mistra Preislera. Pravděpodobně se už nepodaří zjistit, jak k tomu došlo a proč. Tak či onak, obraz je na správném místě. Na tom se zřejmě shodneme všichni.
Žádné komentáře:
Okomentovat