Viděl jsem kolem sebe velkou vodu. Tak velkou, že jsem z ní měl opravdový strach. Bylo mi líto lidí, všech, kteří museli opustit domovy, ztracené lidské práce, nesklizeného obilí, ovoce, stromů, keřů u silnic, zničených vybavení domácností, odepsaných domů, cest, které končí strží.
Nepustili mě až do vesnic na Frýdlantsku dole u hranic, do Hejnic, Potoka, ale viděl jsem tu spoušť na fotkách a videích. Slyšel jsem Mirku a Slávku, jak volají, že se nemají jak dostat z Bílého Potoka. Jedině snad po souši přes Souš, ta že je prý průjezdná. Nebyla to úplně pravda, byly tam v cestě splavené kameny, ale děvčata se tolik snažila dostat domů, že se jim to jako zázrakem nakonec podařilo.
Na opačné straně, v Loučné, v Hrádku nad Nisou vzpomínali na povodeň v padesátém osmém. Strýc Walter měl tehdy podobné problémy. A Kristýna, znáte ji. Hladina se jindy skoro nehne. Teď spojila své vody s Nisou, pronikla hluboko do Saska a vytvořila obrovské česko-německé jezero.
Jezdím do polské Sinawky a Bogatyně.... Snad uprostřed nového jezera něco přežilo. Možná, tolik si to přeji, ty staré, úžasné domy Bogatyně, co se mi tak líbí. Jestlipak zůstaly? Co Führichův opravený dům v Chrastavě, krásné náměstí, upravené ulice, nábřeží Jeřice? Město vypadá, jako by přes něj přešla fronta a přehnaly se kobylky.
Jeřice, ten jindy malý potok, co není vidět ze silnice. Najednou se změnil v Orinoko a smetl vše, co mu stálo v cestě. Witka, ta krásná vodní plocha za Frýdlantem. Najednou se změnila v obrovské jezero s podivnou úrodou lidských těl na stromech. A Černý Potok, Smědá, všechny ty horské potoky a říčky, co si jindy pracně hledají cestu mezi kameny. Najednou pro ně nebyl žádný problém balvany uchopit a odnést je kamkoli. Měly dost síly, aby všechno, co potkaly, odnesly dolů, níž a dál po svých tocích...
Nepřeberné množství aut v příkopech, po střechy zaplněné bahnem. Všude změť kamení, klacků, cihel, plechů a všeho, co kde voda u sousedů vzala a jinde složila přede dveře nebo do zahrady... Nafukovací čluny, jako by pluly italskými Benátkami, pod zničenými mosty. Ale ti, co v nich jsou nezpívají milostné romance.
To všechno je teď můj kraj na dosah ruky, kam se podívám. Je to tak osobní, tak se mne to dotýká, protože mnohé znám….
Žádné komentáře:
Okomentovat