Je mu padesát dva let a řada libereckých zákazníků a návštěvníků krajské metropole ho zná osobně. Má specifický obchůdek téměř se vším hned za výlohou, vpravo od vchodu na vietnamskou tržnici, naproti bývalému kinu Lípa tam, kde ještě před pár lety bývala „Zelenina“ paní Polákové.
Malý usměvavý chlapík s knírkem a s čepicí na hlavě stává za dveřmi do ulice, kde to pořád táhne. Přes výlohu vidí na ulici, z ulice je vidět do jeho krámku, kde má snad vše. Rádia, hodinky, záclony, nože, meče, dalekohledy a jinou techniku. Kdo by mu hádal 52 let? V 18 letech oblékal vojenskou uniformu, aby bojoval s Američany. Ve skutečnosti si ani nevystřelil, protože válka skončila a bývalí vojáci museli myslet především na to, jak uživit své rodiny.
¨ Přijel do Čech a čeština mu už dávno nedělá potíže. Je úžasně flexibilní a komunikativní. Kdo u něho jednou koupí, stále se vrací. Vyměnit baterku v hodinkách, upravit řemínek, seřídit a opravit cokoli. Umí snad vše a za takové ceny, že by se našinec měl stydět za Čechy, co si za stejnou práci řeknou mnohem víc. Například ta výměna baterie ve vašich hodinkách. No, škoda mluvit…
Tak je to skoro se vším. Většina Vietnamců jsou nesmírně pracovití a skromní hoši, kteří se nepředvádějí, ale radši pracují. Mají tu své děti, které rostou, chodí do škol a nacházejí uplatnění ve všech oborech naší společnosti. I syn mého přítele studuje a bude inženýrem a není sám, kdo na liberecké technice nedělá hanbu své vlasti, svým rodičům a řemeslu, kterému se vyučil.
Mám přítele, který se na mne usměje a myslí si to, co právě řekl. Je to až k nevíře, že takový člověk (a rovněž 90% jeho komunity) tu existuje. Každý den, šest dní v týdnu, rok po roce je tu s námi. Vždy v dobré náladě, připraven poradit, a když přijde takové nemehlo, jako jsem já, i udělat, rozebrat, složit, nastavit, zabalit a říct si neurážlivou cenu.
A domů? Doma je mnoho tisíc kilometrů odsud. Má tam ženu a dceru a těm posílá, co si tady našetří. Rád si s vámi promluví a poradí. Mezi Čechy znám jen málo takových. Nevím, jaké zkušenosti má můj vietnamský přítel s českými zákazníky a raději se neptám. Možná, že by o tom ani sám mluvit nechtěl. I mezi námi jsou lidé, kteří dovedou ublížit. Jen doufám, že se s nimi nesetkal. Ono takové jedno „vydařené“ setkání může vzbudit dojem, že hulváti jsme všichni. Snad byl takovýchto setkání můj přítel ušetřen. Jinak by přece nemohl být tak vlídný, přičinlivý, vstřícný a usměvavý.
Žádné komentáře:
Okomentovat