Kolikrát se mě ptali moji známí, spolužáci, kamarádi nebo kluci, kteří se mnou byli na vojně: „Tak seš Jirka nebo Egon?“ , a já musím vysvětlovat, jakže to vlastně chodilo v prvních letech po skončení 2. světové války u nás doma, v Geršdorfu, dnes Loučné, v jedné z okrajových částí Hrádku nad Nisou.
Už tenkrát se rodilo běžně v liberecké porodnici, tudíž jsem se tam narodil i já. Moje maminka si přála, abych se jmenoval Jiří, ale na obecní úřad v Geršdorfu se vydala pro rodný list má babička, co zrovna moc dobře česky nemluvila. Co vyjednala, to vyjednala.
Kam moje paměť sahá, nikdy mi maminka neřekla jinak než Jirko a s ní, táta, strýcové, tetičky, kamarádi na pískovišti, později spolužáci ve škole v Machníně i v Liberci... Největší překvapení na mne čekalo na konci deváté třídy, když jsem dostal občanku. Samozřejmě jsem ji reklamoval, zněla totiž na jméno Egon. Nic jsem si z toho nedělal a domníval se, že se to snadno vyřeší. Vždyť přece všechna vysvědčení a průkazky hovořily zcela jasně: Jiří...
Nebudu zdržovat - s reklamací jsem neuspěl. V rodném listu jsem po tatínkovi Egon a jméno Jiří tam jaksi podsunuli rodiče o řadu let později, ale už jen jako druhé jméno. Všechny doklady od vydání občanského průkazu již o mně hovoří jako o Egonovi. A jsem to stále já... Zůstává tedy při tom, že ti, kteří mě poznali do mých patnácti let (a ještě do první manželky) mne oslovují jinak než ti, kteří dnes drží v ruce moje vizitky. Dnes už ani nevím, na které jméno slyším víc..
Nakonec jsem na tom stejně, jako moji strýcové a tety, kteří emigrovali a přijali nová jména. Jsme vlastně všichni tak trochu emigranty. Emigranti, co tu žijí, nebo zemřeli, ale před smrtí tu byli doma, třebaže mluvili německy a měli německá jména. Přesto bojovali za tuhle zemi, ve které se cítili doma.
Druhá babička, ta z Čech, od Příbrami mě zrovna narozeného vezla v kočárku jen kousek za Geršdorf (Loučnou) a slyší, jak na ni volá muž v uniformě celní stráže: „Matko, kam s tím kočárkem?“ A babička: že prý je kousek od baráku, copak panáček chce? A on, že je prý jen kousek od Žitavy. Babička na nic nečekala, obrátila hluboký proutěný bílý kočárek a vyděšeně utíkala z hlubin Německa, necelé ty dva kilometry zpět. Mamince si pak doma stěžovala, že panáček na ni mluvil moc pěkně, ale moc mu nevěří. Že prý byla až někde u Žitavy a ona přece ví, že nevytáhla paty z republiky. Nikdy v životě nebyla v cizí zemi...
Opravdu to byla jiná doba, jiný svět a jiné hodnoty. Zůstali jsme tu po ní my. Majitelé dvou, tří jmen, potomci babiček, co uměly špatně česky a styděly se přiznat, že chtěly, aby se vnuk jmenoval jako jejich svět. Buďme tolerantní a naučme se odpouštět. Jednou také odejdeme a svět půjde dál. Už podle mladších...
Žádné komentáře:
Okomentovat