Je neděle 15. srpna a televize posílá své diváky do lesa. Rostou! Protože jsem to už dávno slíbil, jedu na Ještěd. Nebyl jsem tam sám. Na Výpřeži nebylo, kam dát auto. A v lese? Jak vtipně poznamenal soused, co hledal vedle mého pravoboku ne dál než na délku paže, měla by to tu řídit policie.
Houbaři si byli zcela blízcí. Pár kroků od sebe a při tom hub jako mraků. Ty nad námi visely docela blízko, ale výjimečně z nich nepršelo. Hub jsme přitom nacházeli nespočetně. Hřiby? Od těch, co se fotí do učebnic, po ty, co se právě narodily v mokrém mechu. Pohádka. Hub jako střepů na smetišti. Má přítelkyně je nestačila čistit. Houby hledat umím. Proč bych se nepochlubil, i když... Ony mi vlastně překážely v chůzi. Malé kousky i větší, vše, co jsem si přál.
Houby patří k létu, jako kmín do brambor. A že lidé houby sbírají a konzumují, patří k věci samotné. Teď by to chtělo už jen naučit se pěstovat je doma na zahrádce. Žádná ucha od Jidáše, žádné žalostné houbové napodobeniny, ale praváky, hřiby, křemeňáky, podhříbky. Tohle, to jsou houby! Ty žádný zelený dovezený čaj z televizní reklamy! Houby, co maloval Lada, co si pamatujeme, že kdysi rostly. Každý je najde, i ten, co je nejí. Jsou krásné, voňavé a na každé použití.
K tomu ten vzduch! Byl jsem letos v lese poprvé. Borůvky! Obrovské a plné keře. Televize, co diváky varovala, že na borůvky močí nakažené lišky, skutečně docílila toho, že na Ještědu, v polovině srpna jsou borůvky nesebrané. Mě televize dostala do lesa a sbírám houby. Jdu tam, kam jdou davy. Asi to nebude až tak správné, ale znáte to. I když to nenávidím, lítám v tom taky „Kdo neskáče, není Čech!“ Hloupé, ale nakažlivé jako stokrát opakovaná lež...
Vrátím se k tomu, kolik jsem toho domů přinesl. Hodně. Plnou tašku. Bylo jich dost na omáčku (ještě týž den na nedělní oběd), na polívku, na obalování... Houby, to je prostě v Čechách fenomén. Kdo nesbírá, není...
Žádné komentáře:
Okomentovat