To, co se událo v naší bezprostřední blízkosti, se dá jen těžko pojmenovat. Viděl jsem velkou vodu v roce 1958, ale to jsem ještě do Hrádku nad Nisou vlakem dojel. Pak jsem skončil pod náměstím. Dál to nešlo. Pod Frýdlantským zámkem jsem v korytě řeky Smědé viděl lokomotivu, která nedojela do cíle.
Tentokráte to bylo osobnější. Dotýká se to mé přítelkyně a jejích dětí, které letící hladina vody valící z hor metrákové kameny, uvěznila nejprve v Bílém Potoce a později v Libverdě na Frýdlantsku. Jsou tam, na bizarním ostrově uprostřed neuvěřitelného množství vody, které toto území obklopilo ve dnech 7. a 8. srpna roku 2010.
Je to také o mých příbuzných v Loučné, v Hrádku nad Nisou, kteří jsou nyní všichni uvězněni v jedné místnosti v prvním patře. O všech těch známých i neznámých tvářích z kraje pod Ještědem, z Frýdlantska, Chrastavka, Hrádecka, Českolipska a Děčínska, kteří utrpěli škody a někteří, žel, i tu největší, ztrátu života svých nejbližších.
Je to o ztrátách všeho, co lidské ruce vytvořily v povodích Nisy, Smědé, Jeřice, Ploučnice, Kamenice, na jejich přítokových potocích, v okolí blízkých přehrad, za hranicemi v Žitavě, Bogatyni a okolí. Nemohu vyjmenovat všechny, ale tak, jako vy, i já s nimi cítím. Vám všem, kteří tam statečně s živlem bojujete a organizujete pomoc patří dík.
Vesnice na Chrastavsku, Chrastava, Bílý Kostel, Raspenava, Mníšek u Liberce, Bílý potok pod Smrkem, Hejnice, Frýdlantsko, Hrádecko. O co všechno jste přišli! Zmařená práce na polích, zahrádkách, ve sklenících, domy a fasády domů, vybavení, zvířata, zásoby, knihy, dětské hračky.
Vše bylo kontaminováno, vše, co přišlo do styku s vodou musí pryč. Zničené cesty, škody na infrastruktuře obcí a měst, škody na právě probíhajících rekonstrukcích ulic a náměstí. Voda nepřišla jen koryty řek a potoků, valila se z našich hor a kopců a přinášela jíl, hlínu a kamení. Apokalypsa, která nemá obdoby. Je o to horší, že pokud v postižených obcích existují záznamy o velké vodě, bůhví proč jsme si mysleli, že nám se to již v takovém rozsahu nepřihodí.
Bez varování, z hodiny na hodinu přišla tisíciletá voda a vy jste jí museli čelit sami. Přestože na vás všichni mysleli. Kolabovala spojovací síť. Volal mi kamarád z Moravy, přítel od Prahy… Bylo těžké se dovolat a my jsme o vás měli strach.
Je třeba poděkovat hejtmanovi kraje, jeho štábu, Rudovi Broulíkovi, starostům a lidem z radnic, Ing. Canovovi z Chrastavy, ministrům české vlády, lidem, které sice osobně neznám, ale patří jim dík. Hasičům, policistům, vojákům, nádražákům, spojařům i energetikům, zaměstnancům povodí, lesákům i silničářům. Všem, kteří prošli vodním peklem roku 2010.
Nyní přijde čas sčítání škod, vyrovnání se s pojišťovnami, čas rekonstrukcí a obnovy poničených cest, majetku obcí a měst. A účet, který budeme muset zaplatit malý nebude. Je předložen v době šetření a omezování výdajů a investic. S tak velkou živelnou pohromou státní rozpočet asi nepočítal. O to víc se bude muset snažit získat peníze tam, kde se o nich dosud nemluví. Z výběru daní, z příjmů od těch, co je mají. Ve světě už běží trend, že milionáři se vzdávají poloviny svého jmění ve prospěch charity a chudých. Je na čase zeptat se těch našich, kdy do toho půjdou oni. Čas položit tuto otázku přišel s povodněmi.
Žádné komentáře:
Okomentovat