Stýská
se mi stýská, neboť tu není, naše mládí. Jediné, čeho lituji, že odešlo se
spoustou přátel, kteří mi schází. Stýská se mi po rodičích, po pohlazení, po
všem, co jsem měl rád a co se nevrátí, po všem, co dělá člověka člověkem. Bylo,
ne, že nebylo, bylo líp. Byli jsme mladí. Rvali jsme se jako kočky se psy, nic nebylo,
co bychom nezkusili a nic, co bych nezkusil znovu.
Bylo nebylo, spíš bylo, co bych
asi dnes udělal jinak, ale tenkrát jsem to viděl takříkajíc jinou optikou. Byli
jsme mladí. Nosil jsem delší vlasy a nebyl jsem tak tlustý. Chodil jsem bez
holí a svět viděl ostřeji, bez brýlí. Měl jsem hlouběji do kapsy a co jsem vzal
do ruky, držel jsem a nepustil. Byl jsem šťastně ženatý, učil se snadněji, smál
jsem se hlasitěji. To vše bylo dáno mládím. Bál jsem se jenom smrti a nemocí.
Svět kolem byl černobílý a byl
jsem s ním zajedno. Byl jsem takový, jaký jsem byl, neumím to říct jinak.
Nebyl jsem hrdina, ani zbabělec. Jako všichni mí spolužáci jsem žil, užíval si,
nebyl ničím výjimečný. Těšil jsem se, že když ne já, budou se mít líp děti, mně
stačí, co mám. Chtěl jsem víc cestovat, ale nakonec mi i to stačilo. Rozhodně
bych, aby se něco změnilo, nestavěl barikády. Měl jsem se relativně líp, než se
měl v mém věku táta, svět byl rozdělený a já si zvykl na rytmus toho mého.
Dával mi jistoty, a kvůli tomu, co mi scházelo nebylo, bych to neměnil.
Věřil jsem, že můj svět je lepší, než ten
druhý a že tomu tak bude na věky a nic se nezmění. Že se obrátí na ruby a bude
platit, co neplatí, to jsem netušil. Ztratil jsem rodiče, mnozí přátelé odešli.
Odešlo i mé mládí, přišly jiné starosti, zdraví mi neslouží, jak bych si přál.
Začal jsem se ohlížet a zpomalovat. Ne, se vším jsem souhlasil, ne
s každým jsem zůstal kamarád. Ne vše jsem pochopil, ne každého jsem
objímal a, jásal.
Svět byl náhle o něčem jiném a neptal
se mě, zda souhlasím. Najednou, ze dne na den, tu byly jiné priority. Zůstal
jsem sám. Byl jsem důchodce. Sluníčko přestalo svítit 24 hodin denně, voda
v rybníce už nebyla na koupání, každý kopec byl rok od roku vyšší. Co
zbylo, bylo vzpomínání na sladké ovoce, na teplý déšť, dětský smích,
zaměstnání. Nyní je na našich dětech, jak se budou mít, co bude pro ně
hlavní, co bude vedlejší. My dělali, co jsme uměli a na nich je, na co jednou
budou vzpomínat, v čem budou jiní, než jsme byli my.
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat