Mám z toho prapodivný pocit. Obléknout se. Vím, že
tohle zrovna fakt nemusím a neumím. A je to tak pokaždé. Dnes musím sem tam, dřív
jsem musel pokaždé a pokaždé to byl kříž, spodním prádlem počínaje, košili,
ponožkami a kalhotami konče. Nejhůř bylo s kravatou, motýlkem, manžetovými
knoflíčky. Žádný prsten, náramek. Decentní hodinky. Zaplať pánbůh, že je to
pryč. Dnes, pokud musím, tak se pro věk omluvím.
Umět se obléct, oholit, učesat, navonět. Nechat se
prohlídnout, zda je vše v pořádku, všechno jak má být. Čisté boty, úsměv na
tváři, jak jinak, přilepený, čisto za nehty. Barva, kvalita oblečeni, nášivka
firmy hned pod poutkem, tak aby byla dobře viděna. To je to jedno. Druhé je, co
si vezmete na sebe, když jdete ke slepicím na dvorek. A pokud jich máte
jako my tři, pak je jedno kolik jich je, důležité je, něco jim dát, protože
jinak hlasitě protestují a je jim šumafuk, jak jste oblečení. Mám rád nátělník pod
košili, boxerky mi k srdci nepřirostly, upřednostňuji tradiční trenýrky. A
pokud není venku mráz, neberu si do bot, na tu chvíli, než slepice nakrmím,
ani ponožky.
Umět se obléknout je pokaždé zcela individuální
samostatné rozhodnutí každého z nás. Proto potkáváme na ulicích ženy v barvách
léta uprostřed zimy, některé muže v krátkých kalhotách, i když kolem nich mrzne
a mrzne. Máme i otužilce, kteří se koupou v zamrzlém rybníku. Těm na módě
moc nezáleží. Jsou rádi, že to přežijí. Vzít si na hlavu beranici, teplé
rukavice a štucl není u nich, myslím si, zrovna in.
Hoši létají ulicemi i se zcela holými lebkami, děvčata
se chlubí tetováním. Kam ten svět spěje, lomily rukama už naše babičky a jejich
babičky taky. Kde zůstala čabraka, čepce, široké sukně, sokolský kroj? Módní odívání
obrozeneckých let? Nebylo žen, mužů, ale i dětí, kteří se oblékali kraj od kraje,
pokaždé jinak. Jiné halenky, sukně, kabátce, střídmost, která se nenosí a která
byla dána krojem. Zářili, dnes už jen na plátnech malířů jižní Moravy.
Umět se obléknout, to nikdo vlastně neuměl. Byla tu
móda, každý rok tak trochu jiná a než se dostala do horní dolní, už byla zase
jiná. A tak se oblíkala Praha jinak, než můj Liberec, nebo Česká Ves, pošta
Jablonné pod Ještědem. Tak nějak to bude, pravda je uprostřed. Někdo byl za
světáka, druhý na něj kouká, otevřená ústa, na tváři škleb. To je ta dnešní doba.
Všichni mají stejná práva obléct se buď jako hastroš, nebo být v teple ve
starém svetru v kalhotách se záložkami. Obléct se a nebýt za osla, být nohama
na zemi v botách, v holínkách. Je to umění a není. Je to spíš o zdravém rozumu
a pocitu, že něco správného vítězí nad lží, zda se obléci podle módy, nebo tak,
abychom nemrzli.
Váš mizerně, ale prakticky oblečený Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat