Klouže to. Neposlouchám
a na posledním ledním zmrzku jsem uklouzl a zlomil si ne nohu, ale
rovnou ramenní kost, což je a to mi věřte, hodně bolestivé zranění. To, co nám,
jako dětem lehce procházelo, nebo to odnesla jen klíční kost, je ve stáří
problém. Musím zpomalit. Mohu si klidně sednout, zaklonit hlavu, zavřít oči a
nechat si zdát, třeba o počasí, které je vlídné, umí pohladit a usměje se,
která mi říká, že zítra už bude jinak, běž se schovat.
Nespěchám. Vlevo ode
mne je kopec Tlustec, dál Rálsko, rybníky. Vítr, jako by čekal, zvedl se a
foukl do trávy, do větví stromů, kamení u plotu, do listí. Ochladilo se, oblaka
si sedla níž a fouká. Citelně se ochlazuje, bude pršet. Louka za plotem dostává
jinou barvu. Začíná mě zábst. To je opravdu tím, že nejsem nejmladší. Teď
zrovna přemýšlím, co bude k večeři. Vzduch jako by se rozhodl, že nebude dělat
nic. Vše stojí a vyčkává. Bude pršet? Budou padat kroupy? Obrátí se vše
vniveč? Co bude teď hned, za chvíli? Stačím se zvednout, dojít pod střechu,
zavřít okna a říct stárnoucímu psu, běž do boudy, nebo ne, pojď se mnou,
schováme se spolu v teple, doma, v pokoji, na gauči. Uvažujeme už jistou dobu
oba stejně. Co na tom, že on je pes. Já stárnu s ním a jsem tolerantní. Už
dávno jsem ztratil touhu změnit svět, vnucovat svou vůli jinému, byť by to byl
jenom pes.
Konečně! Počasí z
mrtvého bodu dává o sobě vědět. Ubylo olova a louka naproti se začíná vlnit.
Ptáci, co jinak vědí o počasí mnohem víc, se rozhodli promluvit. Křičí a chtějí
pryč. Něco je vyděsilo a nechtějí být přitom, až se svět zhroutí v proudech
vody, kdy nahoře bude zle a dole na zemi ještě hůř. Nepohoda je slabé vyjádření toho, co vidím už za
zavřeným oknem. Vítr si dělá větvemi, co chce, co sám uzná za vhodné. Venku je
boží dopuštění. Pes dělá, že tu není a dýchá tak, že se mu boky vlní. I mně se špatně
dýchá. Vzduch v místnosti, jako by stál, voda za okny mi připadá, jako by se v
hrnci vařila voda na špagety. Ještě, že jsme doma. Chudáci ptáci! Snad to
stihli a čekají, jako já, pes a všichni, až to přestane a bude vzduch čistý, jako
ze skla. Kopce kolem se tím pádem hodně přiblíží. Vzduch bude cítit ozónem, a
vše bude takové nové, jako by někdo všechno umyl kartáčem a hadrem.
Kam oko dohlédne, je
svět kolem Jablonného, kde bydlím, znovu jako nový, pohodlný a takový, jako by
měl vždycky být. Bez nepohody.
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat