Na to se nezapomíná. Viděl jsem v 70. letech
minulého století ve Vratislavicích na Nové Rudě skutečnou krystalku, rádio funkční
dvacátých let a v provozu na uších jistého pana XY. Nechápal jsem proč? Měl
doma „starých krámů“ za několik miliónů, ale nechtěl je utrácet ani za bojler
na teplou vodu, natož za rádio, nebo, nedej bože, za televizor, či elektrickou
žehličku.
Moje matka poslouchala v době, kdy mě nosila v bříšku
z rádia hokejová utkání - narodil jsem se v březnu. Já si pak nejvíc na rádio
pamatuji, když zemřeli pánové Stalin a Gottwald. Plakal jsem s miliony dalších,
kteří se cítili opuštění a zrazení jejich smrtí. Mě omlouvá, že jsem byl ještě
dost hloupý a nevyzrálý. Do první třídy jsem nastoupil až po prázdninách.
O něco později do vsi přišla a na okno zaklepala černobílá
televize. Úžasný pokrok, který překonaly až mobilní telefony. Moje generace
vlastně stála u zrodu komunikační revoluce. Počínaje rádii s velkými
skleněnými lampami, až po malá, neskutečná tranzistorová rádia do náprsní kapsy.
Nemáte ponětí, co pro naši generaci znamenalo ploché rádio na baterie z Tuzexu,
cokoli ze západu od našich hranic. A když se televizor obarvil a bylo na něm možné
chytit i dva programy, to bylo teprve pokoukání. Když člověk něco o světě chtěl
vědět, poslouchal rádio, televizi, nebo četl noviny. V případě, pokud se stal
kandidátem strany (rozumí se KSČ) dostal za povinnost, kandidátský úkol, číst
noviny (objednat si je)... Na rok dopředu a pak se uvidí.
Noviny, to bylo především Rudé právo, krajský a okresní
stranický tisk. Na Liberecku, kde jsem to všechno zažil, to byl Ústecký Průboj
a liberecký Vpřed, který měl zázemí v okresním městě. Později zde měla redakci
i Československá televize. Všude pracovali mladí a inteligentní lidé. Sdělovací
prostředky, média se starala, abychom nestáli opodál, protože, kdo jenom chvíli
takhle stál, byl mimo dění. Jako by nebyl, jako by se ani nenarodil. Rádia,
televize, noviny, to vše tu už bylo a fungovalo dobře do doby, kdy vše smetla
Sametová revoluce, ale ani poté se nic nezměnilo. O kom se nepíše, neexistuje.
Řada těch, kteří psali pozitivně o bývalém režimu
skončili a hledali si práci. Vstali vskutku noví bojovníci a pozvedli prapor,
těch padlých novinářů. Po třiceti letech máme opět matadory tisku, co umí
přesvědčit, kdo má, a kdo nemá císařovy nové šaty, kdo chodí nahý a komu smrdí
nohy. I to je náš současný svět, kde krystalka už nemá místo, kde je dnes televize
plochá, kde není čas pro to, co minulo, kde pravda ne vždy vítězí, kde redakce
vnucuje své nové hrdiny, kteří hrdiny nejsou. Aspoň ne v očích těch, kteří
už hodně pamatují.
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat