pátek 17. ledna 2020

Koupání, mytí a vše, co s tím souvisí




Ať si nejdřív každý zamete před svým vlastním prahem. Mít vlastní koupelnu před sedmdesáti léty byl sen skoro každého obyvatele českého pohraničí – Sudet hned po odsunu Němců, kteří si potrpěli na leccos, ale zrovna na koupelny ne.

Pamatuji si jak v „Nordlichtu“ byly jen suché záchody s čůráním na dehtem potřené stěny. Koupalo se v sedací zinkové vaně. Můj dědeček využíval k týdennímu očištění těla dar vanových lázní, kterých bylo po Liberci povícero. Dnes si na ně nikdo ani nevzpomene. Sprchy, ty ano. Jsou dnes všude u bazénů. Poležet si ve vaně doma v koupelně, to si mohl tehdy dopřát jen málokterý Liberečák. Když jsme si před sedmdesáti léty pořídili lázeňský válec k vaně na chodbičku mezi dvěma pokoji, tak to bylo něco, co neměl nikdo daleko široko. Samotná koupelna? To přišlo až o mnoho let později.

Ona i voda netekla než studená. Na mytí, holení, vaření se ohřívala ve velkých hrncích na universálních sporácích, které nám tu rovněž zůstaly po vyhoštěných Němcích. Ke každému domu patřila i studně. Moje ves měla vodovod, přesto studnu nikdo nezasypal.

Otec nechal jistou firmou vykopat i septik a napojit na něj splachovací WC. Já si to pamatuji velmi dobře ze dvou důvodů. Mezi chlapy, kteří septik kopali byl jeden, co koktal a já, dítě všímavé, jsem se tu jeho řeč ve třech letech parádně naučil a nechtěl jsem pak za boha mluvit jinak. Díra do země byla vykopána, já seděl na tříkolce, a i s tříkolkou jsem do ní spadl. Nic se mi nestalo, leda to, že WC už bylo napojeno a septik plnil svou funkci. Vytáhli mě promptně ven, smrděl jsem, prý jako prase. No bodejť by ne! Mně tedy o hygieně vyprávějte! Nechtěli mě prý ani slušně omýt, ostřikovali mě z hadice.

Tak nějak probíhalo mé mládí. Co si dnes na mně vezmete? Očista těla, duše, chrupu. O málo let později, to jsem už uměl číst jsem z autobusu Praha-Mníšek pod Brdy-Dobříš, pozoroval krajinu. Možná mi bylo pět, i to je možné, nic mi neuteklo. Jel jsem za babičkou z matčiny strany. Před mníšeckým kinem na druhé straně ulice byla na zdi v omítce ještě vidět předválečná reklama na zubní pastu Thymolin s obrázkem dlouhé tuby a s textem: Zubní pasta Thymolin. Byl jsem unešen. U nás Liberci bylo v omítce ke čtení v němčině leccos, ale tahle reklama byla v čisté češtině. Hrozně moc se mi líbila.

Mníšečáci o ní asi nevědí, je možné, že už ani nestojí velké kino naproti, natož dům s krásnou reklamou na očistu zubů. Zubní pasta Thymolin. Bylo to krásné, byli jsme mladí a líbilo se nám něco, co dospělí ani neviděli. Hygiena to ano, mýt si nohy, uši, krk, na to dbali, ale o té krásné reklamě na zubní pastu můj táta vůbec nic nevěděl. Ptal jsem se ho, ale on jenom krčil rameny… Není to důležité, ale nejsme si my v něčem podobní?

Čím jsme dospělejší, tím víc máme jiné priority. A dnes je kolem nás reklam tolik, že je v podstatě ani nevnímáme a mytí zvládáme i bez nich. Stačí otočit kohoutkem a vlézt si do vany.

Egon Wiener

Žádné komentáře: