Čím vším se jezdilo po válce u nás v Sudetech? O
tom si nechte vyprávět. Byl v tom docela galymatyáš. Rusové v pohraničí zabavili všechno.
Byli jsme pro ně regulérní „župa“, součást poražené německé říše. Co bylo
v Protektorátu, to Československu ponechali, ostatní byla válečná trofej,
včetně dopravy. Ale znáte to. S každým se dá mluvit, a tak hned po válce rostly
jako houby po dešti i soukromí dopravci. Každý pes, jiná ves. Jezdilo se na
dřevoplyn, naftu, benzín. Co vás napadlo, na to se jezdilo. Já se živě
pamatuji, jak v autobusu z Chrastavy do Liberce, nevím kdo, zda to
byl řidič pan Linka z Bílého Kostela, nebo pan Kirsleger z Chrastavy.
V půli cesty ve Svárově brali vodu do chladiče autobusu. Voda vytékala ze
stráně a byla čistá, pramenitá, řidiči ji brali do konví a dolévali a chladili
zahřáté motory. Autobusy byly pravidelně na této trase přecpané k prasknutí,
a tak se k nim připojovaly přívěsy. Dnes by se to dozajista nestalo, ale
tehdy by to bez nich nešlo. Lidé neměli osobní auta, a tudíž to do práce nešlo jinak,
než vlakem, nebo autobusem.
Z té doby mám úžasné zážitky. Cestovalo se tělo
na tělo a já si vybíral, jako tehdy každý mužský, o koho se opřít, ke komu se
přitulit. A protože jsem už byl středoškolák, tak jsem si vybíral děvčata vždy
o něco starší a s nimi jsem jako konverzoval, po celou dobu jízdy tam i po
škole zpátky. Kdo jezdil vlakem, byl na tom o něco hůř. Ve vlacích se tělo na
tělo tolik nejezdilo. Táta jezdil do práce na kole, později na motorce. Měl
takovou tu se „sajdkárou“, s přívěsným vozíkem předválečné výroby. Benzín
stál pár grošů a opravy si dělal každý sám. Helma se ještě nosit nemusela.
Jak říkám, jízda tenkrát, to bylo všechno jinak, než
dnes. Vlak, to byla především parní lokomotiva a ručně ovládané závory.
Lidé si ani moc na nic nestěžovali, byli skromnější než ti, kteří přišli a už
se nepamatují, jak se žilo za války, po válce, když vše bylo na lístky a toho
všeho bylo setsakra málo. Byli jsme podstatně hubenější a do dopravních
prostředků se nás vešlo víc. Taky se jezdilo na korbách náklaďáků, na valnících
traktorů. Na vesnicích se to tak nebralo a dokud se nic nestalo, nikomu to
nevadilo. Svět i tady doznal mnoha změn, že se nechce ani věřit, co všechno se
dělo a že jsme to přežili zdraví. Je pravdou, že byla jiná doba, doba doslova
revoluční. I v dopravě.
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat