Tak to rozhodně ne. Komu by se asi
chtělo z teplé, přátelské měkké postele? No a vidíte, jsou profese, kde to
máte přímo v popisu práce. Ani se mi nechce věřit, že se tomu děje
dobrovolně, ale bude to, jak jinak než věkem. Pokud se na něco těším, nejdu ani
spát. Tedy jdu, ale neusnu. Tak nějak to mají nastavené děti, lidé, kteří chodí
brzo spát, milenci, kteří nespí doma, lidé prapodivných profesí. Hrdinové,
zbabělci, kteří něco skrývají. Dá se tu mluvit i o kouzlu peněz, popularitě,
být viděn, slyšen.
Vstávat časně a s úsměvem je
v podstatě zločin. Něco je špatně, je to proti přírodě. Normální je ležet,
nejlépe na boku, mít oči zavřené, klidně zhluboka dýchat nosem, ústa zavřená.
Počkat si, až kohout zakokrhá, až vás milovaná osoba osloví jménem, okna
v létě otevřete dokořán. Snídaně zavoní ložnicí a teprve ptáci za oknem
vás dokonale probudí svým zpěvem.
Tak nějak si představuji ráj, a
protože ještě nechci na onen svět, vstávám sám. Okna otevřu jen výjimečně,
spěchám a nesnídám. Cestou si vzpomenu, co jsem nechal doma. Nosím si práci domů.
Závidím těm, kteří položí lopatu a jdou, zapnou si bednu, otevřou pivo,
k tomu tlačenku a hurá do kutlochu. Jsou zase jiní, kteří žijí spolu a po
práci sdílí jeden trápení druhého, jdou spát a vstávají spolu. Což jim závidím,
ale je to řehole, dá se říct pro silné dvojice.
Já v dávné historii vstával tak,
abych chytil autobus do města, do školy, na praxi do textilky v Liberci
pod nádražím. O vstávání nemluvím, ale ráno hodně před šestou to bylo o jiném
světě, křiku ptáků, rachocení tramvají. Projít parkem bylo jako projít
Antarktidou na lyžích, hnát před sebou psí spřežení. Bylo mi zima, potom teplo…
Kolik mi to bylo, šestnáct? Ale pamatuji si to živě i v sedmdesáti. Bylo
to tím vstáváním, dospělými, kteří se mnou jeli autobusem, šli po schodech,
potom parkem, šli do práce, nesli si bandasku s kafem, svačinu – chleba
s cibulí a sádlem. Byl jsem náhle jeden z nich. Nepřipravený, příliš
mladý, abych pochopil, co dělají. Chodí do práce a budou takhle vstávat a nosit
si celý život v bandasce kafe, chodit parkem, neslyšet křičet ptáky a
rachocení ranních tramvají. Viděl jsem poprvé jiný život, než v knížkách.
Syrový a přeci krásný. Pro nás to byla jen výrobní praxe, až později jsem
pochopil, že mi dala víc.
I k tomu slouží ranní vstávání. Naučit
kluka s akné vidět a slyšet. Stát se součástí něčeho. Dnes už jsem
pochopil, že vstávat z teplé postele je nelidské, ale není vyhnutí.
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat