Z denního tisku v pátek 7.
ledna 1975, deník Vpřed: Orgán OV KSČ a ONV v Liberci: „K žádostem o
devizové přísliby. Státní banka československá přijímá žádosti o devizový
příslib na cesty do kapitalistických států a Jugoslávie do 31. ledna 1975.
V letošním roce činí příděl devizových prostředků do Jugoslávie 100 dinárů
na osobu a den, maximálně 2.000 dinárů na celou dobu pobytu. U cest do
kapitalistických zemí přidělujeme 9 US dolarů na osobu a den, maximální příděl
180 US dolarů na celou dobu pobytu. Děti do 15 let obdrží devizové prostředky v
poloviční výši. Kladně vyřízené devizové přísliby rozešle banka do 10. března
1975, o nevyřízení devizového příslibu zprávu podávat nebudeme. Současně
upozorňujeme, že kromě středy a pátku máme v zahraniční směnárně pokladní
hodiny též odpoledne od 13,30 hodin a to v pondělí do 14,30 hodin,
v úterý do 15,30 hodin a ve čtvrtek do 17 hodin. SBČS v Liberci“.
Psal se rok 1975, stalo se před 45 léty a já šéfoval
Okresní organizaci mládeže. Z titulu funkce jsem byl jmenován i členem
komise, která nezávisle posuzovala jednotlivé žádosti podané veřejností. Komisi
šéfoval prokurista SBČS v Liberci. Scházeli jsme se v její budově nad
šálkem kávy a seznamem žadatelů, každý s jistým pocitem zahanbení, se snahou
najít v seznamu, koho známe, komu ten zatracený příslib dát.
Ani prokurista to neměl snadné. Měl
jistou sumu, kterou mohl rozpustit a dál už nic. Ve svých záznamech měl ještě
informaci, kdo ze žadatelů už v minulosti dostal kladně vyřízený příslib.
Ten byl automaticky z letošních zájemců o devizy vyřazován, ale projednáván
byl. A na nás bylo, dát peníze tomu, kdo se nám zdál být hoden vycestovat do
zemí kapitalistických. Bez příslibu banky neměl šanci dostat do pasu povolení k vycestování. Pro
"své koně" jsme každý dělali, co jsme mohli. Já například, pomohl paní
Schvertnerové od nás ze vsi. Ani jsem nevěděl, že si podala žádost a ona se zase
nedozvěděla, že bez mé pomoci by nevycestovala. Tak podobně rozhodovala pětičlenná
komise téměř o všech uchazečích o peníze na cestu na západ od naší hranice.
Pokud nakonec nikam nejeli, rozhodla o tom policie,
která prostřednictvím svých informací udělovala výjezdní povolení. Ale to už
byla jiná kapitola našich dějin. Tak nějak to chodilo dlouhá léta, až k roku 1989,
kdy se otevřely hranice a devizový příslib od SBČS nikdo nevyžadoval.
Dnes nám připadá, že doba už nemůže být jiná, ale žili
jsme uprostřed hrnce, ve kterém se vařila voda, a nikdo, téměř nikdo nevěděl,
jak z hrnce ven. Že se to podařilo je velký zázrak, něco, co člověk potká jednou
za život a co se nikdy opakovat nebude.
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat