Píši Vám, kterým už nic neříká sport,
divadlo, společenské události, jízda na kole, fotbal, hokej. Píši a zároveň se omlouvám.
Taky už nikam nechodím. Není mi dvacet a beru prášky ráno, v poledne i večer.
Dívám se zpět a ptám se, kde se stala chyba? Proč zrovna já se vláčím ztěžka
světem? Jsou kolem starší a běhají si bez holí, jezdí po světě a vysoký cukr
neznají.
Když se ohlížím, je to jistá změna,
ale na nohy si stěžují snad všichni. Hloupé je, že je mi dobře doma u zapnuté
televize, na stolku s něčím, co křupe v puse, ovladač na dosah,
sklenici s pitím v ruce. Za okny
je pořád stejně, čas se zastavil na rozhraní léta a zimy. Přitom nikam nemusím.
Teplota doma je konstantní, stále teče studená i teplá voda, zářivka i
jednotlivé lampy svítí. A co je nejlepší, v televizi jsou programy, ze
kterých si každý už umí vybrat. Jak moc se to liší od předchozích let!
Vemte si jen topení. Vybrat popel, papír,
třísky, uhlí. U toho nešlo sedět v křesle a mačkat ovladač. On ten ovladač
taky tenkrát před 50 léty nebyl. Mikrovlnka, myčka nádobí. Kdo měl tehdy
telefon? Mobil, to je zázrak posledních 25 let. Psali jsme dopisy, četli knížky.
Nekonečné seriály běží v televizi tak asi od roku 2000. Nebyly počítače a
nebylo tudíž ani možné to, co nyní. Vést s někým, koho neznáme, nekonečné
debaty.
Vařilo se doma. Dnes vám mohou přivézt
až ke vchodovým dveřím hotové obědy i večeře. Píši všem, co si žijí jak v bavlně,
co jenom chodí po bytě. Co sledují děj za oknem. Píši Vám, kteří si už
nedovedete představit život bez barevné televize a ovladače s jeho 20
programy. Co schází lidem v teple pokoje u zapnuté televize? Někdo, kdo
jim dojde do lékárny pro léky, jde do krámu a nakoupí. Schází jim snad jenom
promluvit si s vnoučetem, jít pověsit prádlo na šňůry před dům a přitom si
s někým u vrátek promluvit. Dát slepicím, podívat se do sklepa, zda opadla
voda po poslední povodni. V podstatě
polovina věcí lidem moderního věku schází. Klepat koberce, luxovat, mýt okna,
utírat prach. Na tohle se vždycky někdo najde. Žehlit a prát. Ještě před pár desítkami let
práce nezastupitelná, dnes úplně jiná. Řízení auta, spotřebiče, které všechno
umí, se vším si poradí. Dnes je to o jiné práci. Sušením mokrého šatstva počínaje,
po sušení všeho, co se pak dalo pít. Čaje, káva, domácí lihoviny, to Vám dnes
přivezou a rovnou dají do ledničky.
Člověk zpohodlní a je mu fajn.
Z křesla se stává i pohodlná lenoška, loď na klidných vlnách jezera. Ať
tak či onak, zpohodlněli jsme, naučili jsme se lenošit. Krátí se nám svaly a
bez holí se jen těžko pohybujeme. Asi se budeme muset rozhodnout, co bude, až
zjistíme, že už to nedáme.
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat