Mnohem raději chodím, než létám. Snad nejhorší byl let
z Taškentu do Buchary dvoumotorovým Iljušinem 14, což prý byla přestavěná
Dakota z konce let 30. minulého století. Pravděpodobně v rámci pomoci USA Rusům
v akci o půjčce a pronájmu, nebo tak nějak. Jak říkám, chodím raději po svých a
po zemi.
Záleží i na tom, co na té zemi leží. Povětšinou jsou
to kostky, a ty bývají pokaždé z něčeho jiného. Na pomezí Německa zastoupeného
Saskem a Čechami, v Sudetech, leží dvě krásná města založená českým králem
Přemyslem Otakarem II. Hrádek n/Nisou a saská Žitava (Zittau), a co je nejzajímavější,
obě mají dlažbu z černého čediče, žel dnes povětšinou zalitou fujtajbl
asfaltem. Ten původní kámen byl do Evropy dovezen zámořskými loděmi, jako
balast zaručující většině lodí lepší komfort ve vzedmutých vlnách Atlantiku. Ne
každý to ví. Škoda jen, že právě toto užitečné kamení není k vidění. Letmo si
vzpomínám na pohraničníky té doby v sedle koní, jak jim to na dlažbě náramně zvonivě
klapalo.
Nemusí být všude vydlážděno, chodník může být vylitý
živicí. Většina menších ulic, uličky mezi domy jsou stále takové, jako byly za
našeho mládí - prašné. Chodili jsme po nich bosí a byla to radost, neobouvat
se.. Trochu to bolelo, chodidlo pak bylo špinavé, ale ten úžasný pocit! Tak
nějak se cítí voříšek, když se mu podaří utéct branou ze dvora vstříc lákavému
nebezpečí, svodům, které mohou zvýšit počet psů v širokém okolí i o polovinu.
To je a byl svět putování naboso po prašných cestách necestách.
Rád chodívám jen tak pěšky. Nejlépe se mi chodí po
dešti, zjara, když sluníčko svítí a vše kolem má květy. Svět po dešti voní,
cesty ožijí vším možným a jsou opět schůdné. Miluji rovněž cestičky, co se
vinou, jako vyšlapané zvěří. Cestičky odnikud nikam, kolem plotů, kopřiv,
divokého hloží, za stodolu, ke hřbitovu, dál a ještě dál, až za muničák, kolem
Šarešova rybníku, dál, až za Chrastavu. Po zemi, kudy chodili dávno před námi lidé
s těžkými sekerami, na koních i pěšky.
Tenhle kraj je jako učebnice dějepisu, kousek historie
na každém kilometru. Jako by se na cestách zastavil čas. Pán na koni, dáma v povoze,
sedlák si jede svou cestou, kráva žalostně bučí, stýská se jí po teleti.
Cestička zdánlivě odnikud nikam míří do černého, k mostu přes řeku a vzhůru ke
Karlovu. Cestička lesem, až na vrchol Ještědu. Čistý vzduch a město jako na
dlani. Natáhnout ruku a dotknout se kopců, stromů, co tu rostou bez strachu z
lidí, z motorové pily. I to je cesta mezi cestičkami.
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat