Mám kamaráda, který chodí do Klubu
důchodců tancovat a tam se vůbec nesmí mluvit o tom, co koho bolí, co si léčí.
Píšu mu a závidím. Já, když někoho potkám, hned se řeč stojí na nevděčné děti,
politiku a na to, co koho kde bolí. Dávno tomu, kdy jsem starým a nemocným
nevěřil. Dnes je to naopak. Nevěřím mladým. Jsou tak daleko, na druhé straně
barikády. Věřím jen tomu, na co si mohu sáhnout, co je reálné. Babička
z matčiny strany měla dlaně ztvrdlé od těžké práce na poli. Maminka,
tatínek, strýcové a tety, ti všichni měli něco, na co také umřeli.
Píši všem, kteří s tím
zápasí, bojují. Nemoci přicházejí s věkem. Řekněte ale, je normální umřít
mladý, zdravý? To raději mnohem, mnohem později. A o tohle se snažím i já. Dost
možná, že to je řešení. Jsme jako lovci kožešin žijící v době kamenné.
Žijeme tak, jak nám to zdraví právě umožní. Zdravotníci, lékaři, sestry jsou
dnes co do počtu zaměstnanců největším podnikem v Libereckém kraji.
Po válce bylo v Liberci 6
lékařů, 4 se zázrakem vrátili z koncentráků. A stačilo to. Lidi byli nějak
zdravější, odolnější. Co naplat, ty doby se nevrátí. Mohli by o tom vyprávět
sami lékaři, doktoři Swarzwald, Göre, Léwy, Fišer z Chrastavy.
Dlouho po válce byly hřbitovy
v Sudetech opuštěny. Žádné Dušičky. Kdo by tam taky chodil? Němci se
vrátili domů, hroby nám tu nechali. To se dnes radikálně změnilo. Nedaleko
odsud, v Jizerkách obnovili symbolické hroby svých soukmenovců, kteří
padli ve válce, na frontách v Rusku. Já bych to nedovolil, radní
z Polubného na to mají odlišné názory. Píši všem, komu to není lhostejné.
Myslíte, že bychom měli agresorovi, který rozpoutal válku, porušil dohody a
zaútočil na sousední zemi, stavět orlice na symbolické hroby, kde nikdo
z agresorů ani neleží? Máme také své padlé, v zemi při Transsibiřské
magistrále, kde bojovali v Rusku naši legionáři a tam se o pomníky starají
i místní úřady. Ale tak to má být, naši tam nebyli agresory. Naopak, stavět zlu
pomník je absurdní, i když je to víc jak 70 let po válce, která dokonale
pozměnila svět.
Píši všem, které nic nebolí, ať
při tom zůstane. Když něco bolí, tak život za moc nestojí. Záleží přitom i na
lékařích. Ten, který v Ostravě střílel v čekárně Fakultní nemocnice,
byl evidentně nemocný, lékař to tak neviděl a došlo k tragédii. Na ní má
podíl i lékař, který neviděl, že někdo má bolest a pacienta odmítl. Za to, co následovalo
by se měl zodpovídat i ten, který jej z ordinace vyhodil.
Píši všem, které cokoli bolí.
Nedejte se odbýt. Platíme si nemocenskou a lékaři si tudíž nežijí špatně, tak
ať je netlačí svědomí. Nedejme se, uzdravme se a dejme sílu jiným bojovat
s nemocí, s bolestí. Není to vždycky totéž a lékař taky všechno
nevidí. Přeji Vám všem brzké uzdravení a žádné bolesti…
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat