O tom mi něco povídejte. Jím rád a
je to na mě vidět. Nás doma vedli k tomu dojídat. Bylo pár měsíců po válce a
rodiče nechtěli dopustit, aby děti byly hubené a strádaly hlady jako oni. U nás
doma to platilo o to víc, že naši to zažili hodně moc na vlastní kůži.
Dlouho jsem odolával, ale pak mi začalo chutnat a bylo pozdě hledat cestu zpět.
Čas jako by se zastavil. Totálně prázdné krámy, jídlo na lístky něco z
černého trhu, všeobecně všeho málo.
Traduje se doma jeden humorný příběh
spojený s jídlem. Když děda Artur demobilizoval, opustil řady našich vojáků a
vrátil se do Liberce hledat si zaměstnání, stal se šéfem restaurace "U
opic" za jejich pavilonem v liberecké ZOO. A měl na jídelníčku stále maso,
králičí. Dál, už si nejsem jistý, co je a co není fikce. Maso mu prý
zajišťovali králíci volně pobíhající a nekontrolovaně se rozmnožující na půdě
hospody. Tam byly údajně ještě po Němcích obrovské hromady sena a králíci,
rovněž po odsunutých občanech německé národnosti. Na půdu si děda chodil pro
maso, které končilo na stolech spokojených strávníků.
Je na místě otázka, co je a co není
pravda. Aktéři příběhu už dávno nejsou s námi, králičí maso se přejí a co je
a co není legenda? Pomalu nám všem začalo chutnat. Jen se podívejte na naše
fotky z počátku padesátých let minulého století a jak jsme vypadali o dvacet
let později. To samé je zřejmé na filmech z té doby, stejně, jako fotografiích.
Hubení a pak, podobní těm dnešním, dobře najedeným.
A Husákovy děti z let normalizace,
po roce 1970? To je až k neuvěření,
většinou domácí mazlíčci, pro které vylézt na strom bylo nemyslitelné.
Chutnalo jim. Generace starších byla ještě dva roky na vojně, kde nám vařili
naši vrstevníci, tudíž jsme neztloustli. Čím se republice dařilo líp, tím víc to
bylo vidět na růstu podkožního tuku. A lítal v tom celý svět. Stranou byla Subsaharská
Afrika, jinak to bylo stejné, velmi si podobné.
Dnes to není jiné. Nechtěl bych nyní
být učitelem tělocviku. Většina dětí už od pohledu nikdy nepřeskočí kozu, koně,
nepověsí se na kruhy, nevyleze po provazu. Mám cukrovku II. typu, stařeckou,
jen a jen z přemíry cukru a tuku. Asi to už postihlo všechny generace. Přejíme
se a bez pohybu skončíme na vozíku. Neuropatickou nohu mám také. Kolo mi stojí
v kočárkárně a nevím komu ho daruju.
Chutná nám včetně mého vnuka, a to
mě rozčiluje. Nevím si rady. Jen se podívejte do regálů obchodů s potravinami,
do ledničky. Jídlo, samé jídlo, nic jiného než jídlo. A o tom to je....
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat