Začnu tím, že jsem z vesnice, možná jako většina
z vás. A tam ví každý, čím se krmí, co žere pes. Já poznal většinou ty, kteří jsou
a byli za vlčáky. Jen v předposledním domě na cestě z Machnína do
Chrastavy měli kolii. Vlčáky jsem jako děcko miloval. Na zem mě vrátila Brita,
Reichlův vlčák. Seběhlo se to náhle, bojovali jsme jak lvi, žel ti druzí kluci
nám to nandali. Brita byla na naší straně. V okamžiku, kdy vítězové brali zajatce
i mne, Brita zasáhla a kousla mne do hýždě s jasnou představou, že mne
osvobodí a nedá mě odvléct do potupného zajetí na druhý břeh.
Vítězové po pravdě nechtěli pokousaného zajatce a
nechali mě na bojišti svému osudu. A tu jsem vystřízlivěl. Bůhví, jak to ta
Brita myslela? Co prokousnuté tepláky? Co když mi nohu uříznou a já si budu
muset za kapesné koupit pojízdné křeslo? To vše mi proběhlo hlavou a já se
rozhodl, že víc než psy, budu milovat papoušky. Nejlépe ty největší, co mluví a
hlavně sprostě.
Pes se na dlouho stal pro mne velkou neznámou. Rodiče
mi později koupili ruského chrta barzoje. Byla to chyba. Naše inteligence se
nepotkaly a já psa daroval škole v přírodě v Bedřichově, kousek od
Liberce.
Mé další setkání bylo se statným psem boxerem, nepadli
jsme si do oka. Hned na první schůzce, v okamžiku, kdy mě spatřil, byl
oheň na střeše. A když mu řekli, že jsem, nebo budu jeho příští páníček, utrhl se
ze řetězu a chtěl mě sežrat. V tu chvíli jsem pochopil, že to myslí vážně,
na nic jsem nečekal a opustil arénu. Nechtěl jsem být gladiátorem sežrán,
pohaněn.
Dalších 25 let se nic nedělo. Až jednou, díky
počítači, našla Jana na Slovensku psí útulek v Liptovském Mikuláši.
Netrvalo dlouho a přivezli nám psa, kastrovanou psí slečnu. Tři dny nevylezla z
nové, jen pro ni postavené psí boudy, ale pak se to zlomilo a od té doby žere
všechno a je to nejmilejší tvor z druhu savců, co kdy žil na Zemi. Jsme
kamarádi na život a na vše, co je k sežrání. K misce si nepustíme
toho druhého, ale jakmile dojíme, opět se kamarádíme a myslíme na jídlo. Strava
to je jen lehká, skoro dietní a vyvážená. Maso, výrobky z masa a
z mého stolování, co upadne, o co si slečna řekne.
Nemohu se udržet, když se na mě dívá a mlčky říká, dej
mi, neudržím se a dám…. Její granule mi nedá, kapsičku se žrádlem taky ne. Ale
jinak se po jídle opět bavíme. Já jím pořád. Ona jí oficiálně 3x denně. Pokud si
tím smutným pohledem na mě něco dalšího nevyžebrá. Nemám tu vůli, nedat.
Nevím, kdo koho přežije. Kdo káru života potáhne dál,
dá tomu, který přežil do misky granule. Jsou nemastné, neslané, ale je to
jistota, že večer, co večer budou v misce. Od jisté doby jí dávám dvojitou
porci. Trošku si Vilíka předcházím, ale znáte to. Ony, ty potvůrky to
s námi umí. Kéž se na tom dlouho nic nezmění!
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat