Až k tomu jednou dojde, je to konec. Do bytu se může
stěhovat nový podnájemník. Vstávat brzo ráno je dáno zpěvnému ptactvu, žábám u
rybníků, kohoutům a jejich manželkám, tramvajákům, těm, kteří prodávají v
trafikách, kteří prodávají chléb a housky, vodí děti do školky, venčí psy.
Vstávat je pro mě jako chodit po laně. Kdoví, jaké
bude počasí. Zahřmí, spustí se liják, staré stromy se větrem ohýbají, pod nimi
se schovají slečny učitelky i s dětmi. Svět chce být klamán a já se klamání
rovněž účastním. Procházím nástrahami, kalužemi, vztahy, které jsou nebezpečné
a připadá mi, že je dobře, že často nevidím, kudy a kam.
Koho co bolí? Nehlaste všichni. Kdo je tu mezi vámi čítankový
hrdina? Doufám, že nikdo. Hrdiny nesnáším. Nejsou ani mezi zvířaty. Ptáci mají
svou ptačí chřipku, prasata mor. Život není jednoduchý a pokud vás nic nebolí,
jste buď lhář, nebo sňatkový podvodník. Ráno vstanu, vezmu si léky a pospíchám
do úřadu. Kde zůstalo zdraví našich předků? Síla přežít v pevně svázaném uzlíku
po celé dva roky. Oni žili úplně jiný život. Přes Ještěd do Rochlice, do
tkalcovny, určitě víc jak dvě hodiny ráno tam a večer zpátky. Ženský těch dětí
měli nepočítaně, k obědu téměř žádné maso, o hygieně ani nemluvě. Je přeci
muselo bolet všechno a přeci ráno vstali zdraví a šlo se do rachoty. V neděli
všichni do kostela, děti boty neměly a chodily i v zimě bosy. Uhlí bylo málo,
bylo drahé, topilo se málo, většinou dřevem. Nebyly trubky, mosazné kohoutky,
voda byla ve studni, na dvoře, WC v dřevěné budce na hnoji. V tom naše babičky
povětšinu roku žily, šily, prali, štepovaly ponožky.
Já bych už asi ráno nevstal. Byl bych dozajista na
šrot, mrtvý. Jak rád se dívám na chlapce, kteří hrají fotbal, hokej, kteří lyžují,
běhají maratóny, plavou, jezdí na koni. Být zdravý je kumšt, je to drahé, není
to pro každého. Každý si nechce utahovat opasek.
Vstát z postele a necítit odpočaté tělo je zázrak
o to víc, že to není pravda. Musí už něco bolet. Já vám napovím: kolena, kyčle,
karpály, záda, cukrovka II. typu. Dát slepicím, psovi, kočkám, pokud jsou králíci,
dát i jim. Ráno jsou tu chladná, kouřit se tu taky nesmí, leda tak bruslit,
lyžovat, ale to my starší rádi přenecháme mladším. To opravdu bolí a samo
sebou, svět, chce být klamán, a s tím se už taky počítá. Nechť tedy spolu chodí
na WC muži a ženy, s tím se musíme smířit. Tak tomu bylo, je tomu tak i dnes.
Ráno vstanu a projdu se od stolu k oknu. Jitro bývá
moudřejší večera. Už se těším, jak se potkáme na lyžích na Maliníku v horách
Jizerských. Tak mě napadá, kolik těch prášků, abych byl zdráv a vesel, denně
sním. K tomu lisované vitamíny v tabletách… Nedivím se svému
organismu, že se mu občas nechce, mává rukama, klopýtá a křičí: Dejte mi pokoj,
už se mi nechce!
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat