Za svůj život jsem
prošel jedním a půl milionem dveří. Nevím, jak daleko jsem od pravdy, ale
troufám si tvrdit, že se nemýlím. Dveře si své oběti monitorují tak, jako okna.
Co nevědí povědí. Profukují, nic neschovají, jsou transparentní. Je tomu stejně
odjakživa. Působí, jako by neuměli do pěti počítat, ale znáte to. Nemůže-li
dveřmi, vleze oknem.
Jednou mi přítel, redaktor Milan Maršálek, ukázal zříceninu
domu, údajně kovárny, v Dolní Řasnici. Bylo na nás, zda do domu vlezeme dveřmi,
nebo oknem. Obé bylo ve stavu devastace celé nemovitosti. A hle, po padesáti
letech kovárna stojí, dveře i okna plní svou funkci. Vyplatilo se. Mohli jsme
jet dál, zříceninu nekoupit a svět kolem nás by byl chudší o další dveře, okna,
o všechno, co ke správnému domu patří.
Píši všem dveřím, veřejím, portálům, mezipatrům,
schodům do podkroví. Držte se, dnes jako před padesáti léty, kdy jsme byli
svazáky. Dnes se jim hlupáci pošklebují, ale co postavili stojí... Nestydím se
za to, že mám rád staré domy, domy do poschodí, dveře s legendou a okna, která
něco pamatují. A nemusí to být jenom tam, kde bydlím. Dveře jsou holt dveře. Když
mám slabou chvilku, říkám si: Vědět, kdo všechno tady u těch dveří bral za
kliku, kdo těmito okny koukal ven!
Jo, příteli, Milane Maršálku, jsme už dlouho na světě,
abychom byli nad věcí. Jednou nebudeme. Jsme jako ty dveře, zárubně z pískovce,
domovní znamení nade dveřmi. Asi se nestane, že by někdo z nás hodil flintu do žita
a stahoval kalhoty, když nemusel. Patříme sem a patřit budeme. Svět bez nás
bude chudoba. Vidím to tak. Tam všude, kde my něco řešíme, budíme strach, že
není, čím a jak nás zastavit. A tím vším jsou viny dveře, okna a schody do
podkroví. Věčný nepokoj, součást přesýpacích hodin.
Píši dveřím, a nejen jim,
ale i oknům, schodům do sklepa i na půdu. Všem, kteří chodí pavlačí, dávají
sušit prádlo na půdu. Všem, kteří stále něco dělají, kteří lehají a vstávají s
cílem něco postavit, otevřít, zachránit. Znám na to měrnou jednotku, jednoho Milana
Maršálka, který stojí, běží a chová se tak, jak by se měl chovat každý, kdo to
myslí se svým okolím vážně. Tak nějak to opravdu je. A pokud píši dveřím,
oknům, schodům na půdu, tak mi věřte, že není lepší příklad než ten, který vám
cituji.
Je krásné žít v zemi
pracovitých přátel, dveří, které nevržou, pod kterými nefouká, s okny, která
jsou bez pavučin, za kterými se dobře sedí u stolu a kouká okny ven. Díky,
převeliké díky osudu, který mi dovolil mít tu čest. Bylo mi ctí…
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat