Sbírat známky v Sudetech nebyl problém. Po
Němcích jich v poválečných letech bylo všude plno. Ti, co zůstali, si
pilně psali s těmi, kteří odešli na východ i na západ. My kluci, ze
zdejších hor jsme to měli vcelku snadné. Stačilo si slušně říct a byla plná alba.
Nejlíp se měli ti, co měli někoho ve sběrných surovinách. Tam, to byl skutečný
ráj, ostrov pokladů, studna živé vody. Tam jsem se chtěl ještě jednou narodit,
nechodit do školy, hledat, objevovat poklady.
V Liberci, v Pionýrském domě u zoologické
zahrady naproti slonům, existovaly dva kroužky filatelistů. Já chodil i do
kroužku v Chrastavě do městského muzea k panu učiteli Honsovi.
Liberecké kroužky byly ale lepší. Co mi prošlo pokladů rukama mi nikdo neuvěří.
Kluci tam tahali celé sbírky. Psal se rok 1959-60, dnes je to víc jak 60 let, možná
i víc. Vedli nás v „šíbři“, kteří nás hodně naučili a sami tak přišli ke
známkám často nevídané hodnoty. Ale co, učili jsme se všichni a
v dospělosti, jsme nebyli jiní.
Vedle v místnosti se začínal secvičovat dětský pěvecký
soubor Severáček Občas řvali jako paviáni, ale my vedle měnili a měnili. Dnešní
čas známkám nepřeje. Lidé si moc nepíší, alba na známky jsou příšerně drahá a
děcka mají jiné priority. Co vím, tak známky sbírají už jen čínští pionýři.
Kroužky mladých filatelistů v Čechách se nekonají. Tenkrát za nás byly
samo sebou grátis, dnes by se rodiče nedoplatili. Jak je to možné, nevím. Proč
zrovna se musí za poznání platit, to mi zůstává tajemstvím.
Známka, to není jenom kus papíru, který se kamsi lepí.
Nejen pro mě to byla škola, poznání světa, lidí, přírody, dějin, techniky,
všeho, co jinak učí drahé školy, university. Sbírat známky bylo jako se koupat
v rybníku, nořit se pod vodu a hledat škeble, ztracené klíče k domovu.
Co všechno jsem díky poštovní známce našel, neuvěříte. Bylo nás možná i
miliony. Každý se ve sbírání zubatých obrázků našel. Objevil v nich klid a
pokoru. A taky, kdo si hraje, nevyloupí banku, nevykrade samoobsluhu. A tady někde
se stala osudová chyba. Až jednou klekne elektřina a nezbude než nic, vrátí se
na svět poštovní známka, dopis, pohlednice správně ofrankovaná a opět udělá
radost tomu, komu schází, kdo ji musí mít. Přál bych si opět vidět kluky v akci,
jak si vyměňují známky, poslouchat ty jejich řeči, co kdo má, co komu schází a
co za ně dá. Mít celou sérii, mít třeba starý Helgoland… Nevím sám, co bych za
to dal. Asi hodně. Známky mám pořád rád…
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat