A nemohou se zúčastnit. Jako žák
druhé třídy národní školy jsem se nemohl zúčastnit první celostátní spartakiády
v roce 1953 v Praze. Což mě dodnes mrzí, přijde-li řeč na
spartakiádní cvičení. Prý jsme jako žáci při secvičné v Chrastavě
zklamali. Čert ví, jak to bylo a proč jsme do Prahy nejeli.
Později, při nácviku slavnostního
pochodu za účelem složení vojenské přísahy, jsem opět nemohl defilovat
s ostatními. Neuměl jsem, kdo ví, zda nechtěl, pochodovat řízně, svižně. A
tak jsem místo slavnostního defilé škrabal brambory. Tak je to v životě
lidském kdykoli.
Píši všem, co nemohou, nebo nechtějí.
Patřím k nim. Jsem jeden z Vás, vítěz, nebo poražený. Kdo ví? Máme
jiné starosti. Co bylo včera, jako by se událo před miliony léty. Dnes, to je být
tady a teď. To je heslo a aktuální program pro dnešní odpoledne, maximálně pro
dnešní večer. Co stalo včera, vem čert, zapomeň. Včera jsme nechtěli do školy,
do práce, na nákupy. Dnes vím, proč jsem nechtěl. Byl jsem líný, naštvaný a
v tom to celé je.
Nemohu do vody. Nisa, řeka, co teče
kolem nás, je barevná. Na horním toku barví v textilkách. Prší,
zítra porostou hřiby, takže, co mi brání jít je hledat? Ledaže mi je pan Kozlík
přinese, krásné, očištěné. Nemohu a ani nechci jít na houby, protože na houby se
nechodí o francouzských holích. Píši všem, co nemohou a tolik, tolik o to
stojí, přesto nechtějí přidělávat starosti. Jak rád bych šel podívat se znovu
na zámek Zákupy, na Lemberk, ale copak mohu? Štve mě to a trápí. Mám evidentně
bolavé nohy a kdeže zůstaly ty roky, kdy jsem mohl a chtěl.
Píši všem, co mohou a chtějí. Je to
pohoda, kus štěstí, když jeden může. Může jednou, může vždy. Mě zbývá jen
vzpomínat a litovat, že jsem toho nestihl víc. Hledám štěstí jen tak, jako
vedlejší produkt snahy být užitečný, úspěšný, bohatý a vlivný. Pokud mě
z toho něco potkalo, je to pryč. To jsou ty noviny, den staré, vzpomínky
na věci uložené na radnici, jako ztráty a nálezy.
Všem i těm, co už tady nejsou. Všem,
co nebo nemohou, nebo i nechtějí. Patřil jsem k Vám, dnes už se neohlížím,
nepláču, když mi později upadne krajíc namazaného chleba namazaným na schody.
Svět se svíjí v křečích, nic není zadarmo a za všechno se platí. Sklenice
vody za deset, s bublinkami dvakrát tolik. Svět se smrsknul na vor, který proplouvá
stavem mysli. Vysoký je i stav vody na českých tocích. Děláme, co můžeme, i co
nechceme, co je i co není pro nás dobrý.
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat