Tak třeba cestování. Poznal jsem
hezkých pár hotelů, doma i venku za hranicemi. Všechno se dalo přežít. Uběhlo
mnoho cest a mě zbylo jen vzpomínat. Stalo se před více šedesáti lety. Zrovinka
mě vyhodili ze střední školy a nezbylo, než si hledat práci. Bez maturity, bez
výučního listu. A tak byl ze mě ze dne na den inventurník textilu v prodejnách
napříč severočeským krajem. Můj šéf, parťák, byl pan Sauer. Ten Sauer, co
boural Mariánský sloup v Praze, ten anarchista a bouřlivák byl jeho strýc.
Pravý opak byl můj Sauer.
Preciznost, serióznost sama. Mně bylo pod osmnáct let a neměl jsem páru, co mi
starý ouřada vykládá. Jo, být to dnes tak poslouchám, ani nedutám. Ten bourač
Sauer byl to samé, co Jaroslav Hašek a já ignorant poslouchal jen jedním uchem.
A to šla kolem mne má zamilovaná historie. A tak jsme odhalovali manka, drobné
defraudace v podprsenkách, ponožkách a v kravatách. Mou oblíbenou
činností byla evidence trenclí, kapesníků a měření gumy do podvlíkaček.
K tomu všemu, aby to bylo seriózní, nespěchalo se a inventura se protáhla
i na pár dní.
A spalo se v Teplicích hotel de Saxe.
Všude těžké běhouny, koberce na pokojích. Matné masivní lustry, robustní
postele, lampičky z padesátých let na nočních stolcích u každé postele.
Matrace žíněné, proleželé. Všude přítmí, čas se tu zastavil po obnově, tak
bratru ve 20. letech 20. století. Jídelna, kdysi honosná, dnes jen restaurace,
překvapivě dobrá, tříhvězdičková.
Teplice, město lázeňských hostů,
dnes bohatých Arabů. Tehdy hotel se zašlou slávou a noblesou byl
k dispozici nám a cesťákům. A přesto na něj v dobrém vzpomínám. Ostatní
byly jen o nábytku, který by víc slušel kancelářím, nebo levným ubytovnám. A
těm jsme se vyhýbali, jako čert kříži. K tomu bylo třeba i štěstí. Slušné ubytování
bylo v Novém Boru, ve Varnsdorfu, Rumburku, ve Šluknově. Horší byla Kadaň,
Louny, Žatec. Prima se spalo v České Lípě, v Ústí.
Přesto nejvíc vzpomínám na Teplice,
asi nikdy nezapomenu na hotel de Saxe. Připadal jsem si, že čas se tu zastavil,
že potkám na chodbě nějaké to kníže, hrabě, uhlobarona, zpěvačku v negližé.
Moje angažmá v té mé firmě končilo nástupem na dva roky vojenské služby,
převážně do kasáren středočeských Milovic, po právu největší „hotel“ v republice,
na stravu i na byt. Spaní na slamnících, železné postele, žádné koberce, lampičky
žádné, pouze zářivky. Pastované linoleum, topení lokální, prašné, příšerné.
Srovnání s ostatními hotely?
Nesrovnatelné. Kde zůstaly Teplice, Ústí, Varnsdorf? Sbohem, milý pane Sauere,
bourači pražských soch. Všechno už tu bylo, není co řešit, ale je na co vzpomínat.
Nebudu brečet nad rozlitým mlékem. Bylo to krásné, docela bych si to, a nerad
to říkám, vše klidně zopakoval…..
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat