Vy to nevíte? No přeci k nám, do zahrady. Tam kam
nametl všechno listí, igelitové sáčky, plasty. U plotu sousedů se zastavil,
udělal čelem vzad, lehl si do trávy a spal jako zabitý. A tak to šlo každý den,
celý listopad a prosinec. Už jsem se na to nemohl dívat a řekl si, že mu domluvím.
Nepovedlo se. Vítr se zvedl a ještě, že Jana nosí kalhoty. Co bylo na zemi bylo
náhle v povětří. Vítr se zlobil, naštval se. Že prý jsem nevděčný. Honil se
zahradou ze strany do strany. Byl to větrný den jako vyšitý. Co bylo možné, to
jsem zavřel na dva západy. Pes nejdříve dělal, že se ho to netýká, že se nějak
s větrem domluví. Nešlo to, vítr si dělal, co ho napadlo.
A tak jsem stál tváří v tvář otázce, co udělám, kam
mám zavolat, kdo mi vítr pomůže vyhnat vítr ze zahrady ven. A víte, že se nikdo
nenašel? Volal jsem všude, ptal se i v Praze lidí, co se tím živí a slyšel jsem:
„Pane, to je divný, co se to děje na tak malém městě? Nechcete se jen
zviditelnit a vyhrát příští komunální volby?“ Brečel bych vztekem a vítr? Ten
si dál dělal ze mě srandu. Vanul si chvilku jako teplý fén, podruhé mi chtěl vzít
střechu. To jsem se ale naštval, no má to cenu snažit se domluvit s někým,
kdo o to nestojí? Zajisté ne. Musím to vzít jinak do ruky.
Větře teď se těš, jdu na to a nebude to hezké střetnutí.
Dostal jsem nápad. Pošlu na něj xxx. Nějak mi vypadlo z paměti, co na něj
pošlu, když na něj nic neplatí. Vítr si stále dělal, co mi bylo proti srsti,
hnusné a odporné. Honil se s jinými větry vně i mimo zahradu. Spal, kde se dalo.
Pod ořechem, pod švestkou i pod tou naší starou jabloní. Fakt, už jsem měl toho
funění plné zuby a udělal bych cokoli, aby se vítr zvedl a frčel kamkoli. Jen
ven z naší zahrady.
Až takhle jednou ráno, bylo kolem osmi, vyplížil jsem
se potichu z domu a pískal si, jako, že se jdu jenom tak podívat, co dělají
vrabci. Ti se taky divili, co mě to napadlo měnit status quo, a jít s větrem do
pračky. A měli pravdu orlové, co že to dělám postavit se přírodě. Pravda
pravdoucí. Jsem důchodce, ať se snaží mladší. Jsou plni energie, mají silné paže,
které si větrem dozajista poradí. Jak jsem se mýlil!
Vítr se naštval a bouchal vším, co mu přišlo pod ruku.
Odnesl bůhví kam, zahradní sprchu, dvě židle, lavici i pítko, co Jana koupila pro
ptáky. S ničím se nemazlil. Na můj vkus ta návštěva už trvala dlouho. Má trvat
jen tak, jak chce majitel. A tak jsem se zavřel doma a znova přemýšlel. Co s větrem,
kterému se nechce odejít? Přijde zima, budou závěje, vše bude zaváté. Jak se
Jana dostane do práce?
Už ani na nic jiného nemyslím než jak se větru dostat
na kobylku, jak s ním praštím o zem a na jeho těle budu tančit jako derviš.
Sladké snění, hrozné probuzení. Zazvonila pošťačka, že mi nese doporučené psaní.
Dopis jsem otevřel a vevnitř bylo sdělení, že se omlouvají, že stal politování
omyl, že vítr patří vedle na dvůr souseda a že do tří dnů se odstěhuje tam, kde
jej budou mít rádi.
No vidíte, šlo to, jenom je třeba něco dělat, nebát se
a vyzkoušet všechno. Když je brod daleko, proč stahovat kalhoty?
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat