Raději nechci domýšlet. A že jich
všude kolem je. Byl jsem kluk z vesnice a kdo neměl psa, jako by nebyl. No,
my jsme psa doma neměli. Bydleli jsme v podnájmu a já si dlouho myslel, že
pes je někdo, s kým se budu muset dělit o přízeň rodičů. Mazlit se a hrát
si se zvířaty jsem chodil k sousedům. Trvalo to neuvěřitelných 70 let, než
jsem v pejskovi našel přítele na život a na smrt. Pozdě, ale přece.
Úplně na začátku vás pes musí, nebo
by měl kousnout. Mě kousl, když jsem ještě nechodil do školy. Později mi nedal
párkrát šanci, když jsme s klukama o prázdninách v noci lezli přes plot k
sousedům natrhat si letní jablka. Na hradě Grábštejn bylo a je výcvikové
středisko naší armády, kde chovají služební psy. Asi si mysleli, že mi
udělají radost a v jednom z kotců mi ukázali zuřivého psa, který měl stejné
jméno jako já. Možná i proto, že naše jména nejsou v kalendáři.
Rodiče, aby mi udělali radost, mi
koupili čistokrevné štěně s papíry, ruského chrta barzoje. Ten pes se
vymykal všemu, co jsem si dosud o psu myslel. Nebyla to šťastná volba. On na mě
mluvil archaickou psí ruštinou a já na něj neměl čas. Obé se nesetkalo, a tak
jsme se rozešli. On našel domov kdesi v Bedřichově v Jizerských horách, já
sčítal škody na rozkousaných knihách. Prostě, nenašli jsme společnou řeč. A
štěně chrta nebylo pro mě to pravé, ořechové.
Všude kolem si pořizovali psa. Už
ne, aby chránil svého pána, jeho majetek, ale jen za účelem prestiže, ukázat,
že na to mám. Docela mě to štvalo. Pes podle mého nemá co dělat v kabelce své
paní, pes by měl mít něco, co i mě schází. Došlo mi, že to není člověk, ale
taky ne mechanický stroj na hraní. A taky, že pes myslí a nezapomíná. Co si tak
asi myslí, když jde z ruky do ruky? Zakusil jsem to na vlastní kůži, když jsem
si usmyslel, pořídit si statného, velikého staršího boxera. V okamžiku, kdy psovi
došlo, že by měl vyměnit dosavadního pána za mě, zešílel vztekem a chtěl mě
regulérně sežrat. Z koupě sešlo a já boxery už navždy obloukem obcházím.
Má přítelkyně Jana to se psy umí a
vnukla mi myšlenku, že pes z útulku mě a já jeho pochopím. Po krátké
korespondenci s psím útulkem v Liptovském Mikuláši jsme se dohodli. Za pár euro
nám jej i přivezli. Pes byl hubený a plný vzpomínek na neradostné mládí. Bál se
snad úplně všeho. Věřte, nevěřte, bylo to jako z červené knihovny. Našli jsme
společnou řeč. Pes beze mě neudělá zbytečný krok a já z něho udělal lepšího
člověka, než jsem sám. To svědčí jen o jednom. Nikdy není pozdě začít. Pes je víc,
než si o něm člověk myslí. Pes může být i nejlepším přítelem, pokud si to
člověk nepokazí. A o tom to je. Haf, haf, mí přátelé.
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat