Mašinky,
koleje, vláčky, velká i malá kolejiště. Velcí i malí ajzboňáci. Praví, živí a
postavičky bůhví z čeho vedle malých lokomotiv, domečků a návěstí. Vláček
na klíček. Vlak, úzkokolejný z Frýdlantu, kdysi až do Žitavy. Pamatuji se, když ty zbytky, co z něj
zbyly, už natrvalo rušili. Pamatuji si, jak jiskry létaly z lokomotivy
okny až do vagónu, jak pára syčela a kola zabírala. Jiskry, žhavé uhlíky
nelétaly jen komínem dozadu do vagónů, ale dokázaly zapálit i úrodu podél trati.
Vždyť ji také naši rodiče museli v noci hlídat v tzv. požárních
hlídkách, celou noc prochodit po náspech a být ostražití, aby jiskra
z projíždějícího vlaku žádné obilí nezapálila. Asi si i přitom užili, vím,
že táta se vždy usmíval, když na to přišla řeč.
Vlakem jsem
cestoval rád. Na turnovském nádraží v první polovině 20. století vlaky
z Liberce přepřahaly. Do Prahy se pak jezdilo tak, že první vagóny byly
náhle poslední, a co bylo hlavní, velcí rackové na nádraží a po nástupištích
chodící prodavači, kteří nám do oken vlaku podávali limonádu, tátovi pivo a
horké párky s hořčicí a chlebem. Cesta až do Prahy se protáhla na čtyři
hodiny, ale pro mne to bylo jedno velké dobrodružství.
Vlakem, to už
bylo i rychlejší, cestovali jsme jako turisté z Liberce až do Palerma v Itálii.
Jeli jsme vždy v noci. Přes den náš vagón stál někde na nádraží, my jsme
si prohlíželi města a v noci se jelo dál. Cestoval jsem vlakem i
z Moskvy do Rostova na Donu. Zažil jsem hodně, ale dnes bych si vlakem
cestovat už představit nedovedl. Leda, že by se leccos změnilo. Ono vlastně
cestování vlakem byla a dozajista je i dnes věc kouzelná. Ze Žitavy na Oybín, do
Drážďan za nákupy, do Berlína vidět zeď, muzeum Pergamon… Už jsem tam dlouho
nebyl, ale věřím, že i tam se leccos na dráze změnilo.
Moje dětství
bylo o vlaku. Dávali jsme uši na koleje
a hlídali, jak je daleko a odkud přijíždí. Náš pes, ač jsme bydleli daleko od
trati, vyl na každý vlak. Když jedete vlakem z Liberce do Varnsdorfu,
projíždíte třemi zeměmi: Českem, Polskem a Německem. Na to jsme se jako děti
vždy moc a moc těšili.
Jaké je to
být pod párou, by mohli vyprávět ti v modré uniformě. Fasovali i takzvané
deputátní uhlí. Když je hned, takříkajíc pod rukou prodali, což nebyl žádný
kumšt, bylo na láhev pití, které se vypilo a pak se zpívalo… Někdy až do rána. Ajznboňáci
nikdy nebyli třasořitky.
Jízdenky na
perón nádraží i ty do vlaku byly z tvrdého kartonu, kromě těch, které nám
vystavovali vojenští finančáci na cestu vlakem. Ty byly z obyčejného
papíru. Jet vlakem, vzpomínat, je o něčem jiném, než sednout si do auta, rozjet
se a čekat, čím nás kdo překvapí. Je to
pořád to samé. Vlak dává jiné možnosti. Jedete krásnou krajinou, kde nemáte
v zádech auto za autem, kde prostě vlak zůstává světem parního stroje,
revolucí 19. století. A to se nezmění nikdy. Co se mi ale nelíbí, a co už dnes
asi nezvládnu, je orientovat se v tom novém provozu, hledat s kým pojedu,
komu a kde zaplatím, a zda vůbec dojedu.
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat