Ač mi to tak připadá, nevyrůstal
jsem v Altamiře a nečmáral do skal obrázky šavlozubých tygrů, ledních
medvědů a mamutů. Tak dávno, co jsem si hrál se špulkami od nití. Věřte, i když
ani já tomu nevěřím, byla to doba bez hraček z umělé hmoty, vše jenom ze
dřeva, plechu, hadrů, kombinace s papírem, vůbec nic z Číny… A přesto jsme
vyrostli a dali světu děti, které vynalezly kompjůtry, hračky, co už ani nejsou
hračky, hračky, které zastoupí rodiče, protože znají odpověď na každou dětskou
otázku. Až mě to nutí zeptat se, zda si děti vůbec hrají? Jsou to ještě děti,
kterým kupujeme chytré telefony, co nepotřebují číst, vidět pohádky?
Nedospívají tyhle děti moc rychle, nejsou ony chytřejší než my?
Píši všem, těm dřevěným špulkám od
nití, dřevěným náklaďákům, maňáskům, stavebnicím Merkur, vláčkům, mé oblíbené
dřevěné stavebnici, moskevské spasské věži, která se po částech navlékala
v daném pořadí na železný drát, aby na konci měla hodiny (dřevěná
napodobenina) a rudou hvězdu, rovněž ze dřeva. Kdeže zůstala dětská leporela
s infantilními básničkami, které si pamatuji? Byla o houbách a považte jen,
děti zlaté, všechny byly jedovaté“… Nebo ten úžasný krasohled, papírový tubus
s barevnými sklíčky, které se pootočením řadily do úžasných obrázků. Knížky,
které už nikdy neuvidím, třeba „Serjoža Kostrikov“ o zavražděném vůdci
petrohradských komunistů, kterého údajně zavraždil zhrzený manžel. Že vrahem
soudruha Kirova byl sám velký Stalin, jsem se dozvěděl až po 40 letech.
Byli jsme nenároční. Stačil nám
k radosti Spejbl, Hurvínek a Mánička, potulní kouzelníci, kteří dostávali
prostor i v naší školní v tělocvičně. Hráli jsme si především na
válku a jak Němci prohrávali, bez rekvizit z Čínské lidové republiky, ale
s originální výstrojí po Němcích, které po nich zbylo všude plno ve všech
domcích, půdách, v kolnách, na smetištích. Škoda, že jsme toho tolik zničili.
Dnes by nám za to sběratelé militarií utrhli ruce.
Píši Vám, krásné filmy, dětské
pohádky mého mládí, rozhlasové pohádky čtené paní Růženou Naskovou. Vzpomínám
na černé hodinky, kdy vypnuli elektrický proud a my s maminkou seděli po
tmě a vyprávěli si. Maminka mluvila o svém mládí, jak k nim chodil domů
přítel jejího tatínka, pan doktor Vančura a vyprávěl pohádky a taky tu, co jsem
měl rád i já. Tu o Kubulovi a Kubikulovi. Pan doktor psal úžasně i pro děti. I
jeho nechal popravit zločinec, ale tenhle se jmenoval pro změnu Adolf Hitler a
nebyl z pohádky.
Hračky, hračky… Moc jsme jich jako
poválečné děti neměly, ale hrály jsme si taky. Možná, že jsme si hrály stejně,
jako ty dnešní, ale přesto. Bylo to hraní skromnější, takové obyčejnější, něco,
co dnešní děti ani netuší. Víc v kolektivu, mezi ostatními, víc venku, kde
jsme mezi sebou nesoutěžili tolik o to, kdo bude úspěšnější. Bylo to dětské, ne
tak sešněrované, být už od malička úspěšní na úkor dětství. Sportování, umění,
vše, co už mi dnes připadá jako povolání, budoucí zaměstnání, něco, co jsme neznali a nám a našim rodičům to bylo cizí.
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat