Mnoho zahraničních vojáků se nevrátilo z bojišť druhé
světové války. Erich Sojka ano. Komunisté mu nevrátili továrnu v Bílém Kostele,
ani ten krásný dům v Barvířské ulici v Liberci naproti hasičům, se sochami na střeše.
Uvažoval o odstěhování do Izraele, ale zůstal V Liberci, kde se narodil,
kde jeho rodina žila víc jak 150 let. Doma je doma. Živil se jako učitel
angličtiny, umřel na vysoký věk. Na stáří.
Začnu ze
široka. V 5. čísle Stráže severu ze dne 1. června 1945 vyšel fejeton s
nerudovským titulem "Kam s ním? Něco z nepodepsané fejetonu Vám
přetlumočím. Má to vše úzkou spojitost s naším hrdinou západní fronty, Erichem
Sojkou. Čtěte se mnou „Kam s ním?"
„Tak nám tenhle titulek Nerudova fejetonu zatanul na
mysli, když jsme se probrali ve stozích nacistického braku, který zanechali
němečtí redaktoři ve svém bývalém nakladatelství NSDAP v redakci „Die Zeit“ v
Liberci. Kam s tím brakem? Co s tolika tisíci svazky duševní morové nákazy? Na
studijní knihovnu pražské university a jiné vědecké instituce bylo po dobu
války pamatováno, a tak rychle pryč se vším tím haraburdím. Zůstanou zde jen
tisky nezglajchšaltované, vydané před rokem 1933. Jsou to vhodné prameny pro
novinářskou historii, jako ročníky pražské Bohemie od roku 1832, Reichenberger
Zeitung od svého založení v roce 1860 a ještě několik málo svazků, které byly
zastrčeny úplně vzadu. Ostatní, to je asi 90 % veškerého písemného materiálu´,
bylo hodno rázné likvidace, jako byl nemilosrdně smeten celý prokletý režim nadlidí".
Tak nějak vyzněl obsah delšího fejetonu, který krátce
po osvobození Liberce napsal do novin Stráž severu neznámý autor, který vlastně
odstartoval novou náplň továrny Ericha Sojky v Bílém Kostele, přímo pod bílokosteleckým
nádražím. Fabrika byla znárodněna a Erich se mohl jen dívat z vlaku, co má na
práci. Divili byste se s ním. Šmelcovaly se na směny svážené německé knihy snad
z celých, znovu českých Sudet. Knihy se zde namáčely, drtily a měnily v
kašovitou hmotu. Vedle nacistického škváru i vzácné, staré, umělecké publikace,
prvotiskové podepsané knihy, ručně kolorované. A tak nám zmizely i vzácné
poklady, nenahraditelné žádnými penězi.
Neruda zabodoval. Svým fejetonem dal vlastně podnět, k
honbě na čarodějnice a páni redaktoři v pětačtyřicátém nechtěně postavili
hranici, na které skončilo až 100 % všech německý knih. Mnohokrát mi starý pan
Sojka vyprávěl, jak jezdíval vlakem z Liberce do Hrádku a hned zase zpět, jen
aby se z okénka vlaku ze zastávky v Bílém Kostele mohl podívat na továrnu, kde
se mnoho a mnoho let nedělalo nic jiného, než že se házely do jednoho pytle
knihy jen proto, že byly v němčině a tudíž pro řadu dosídlenců Sudet - českého
pohraničí nečitelné.
Pan Erich Sojka zemřel v osmdesátých letech minulého
století. Století, kdy se knihy ničily snad už naposledy. Aspoň si to myslím. Kéž
mi ta víra vydrží dlouho a nepletu se.
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat