Především rodičům, prarodičům,
tetám, strýcům, bratrancům a sestřenicím, jejich dětem, vnoučatům, všem, kteří
odešli a nejsou tady s námi. Které občas navštívím, kamínek, kytičku položím,
svíčku zapálím. Píši svému mládí, které se někam vytratilo. Školám, lavicím pro
tři žáky z doby Rakousko-Uherska, které byly fortelné, jak kostelní lavice
a pamatovaly mnohé předchozí generace. Spolužákům, klukům a holkám z naší
ulice. Píši i sousedům, domácím zvířatům, knížkám, na které si pamatuji,
vesnici, kde jsem vyrůstal. Vzpomínám na hřbitov za naším domem, na včelín pana
Reichla, jehož syn Ruda byl můj největší kamarád. Na sousedovo auto, které jezdilo
na dřevoplyn, na doktora Fišera z Chrastavy, který mě léčil.
Vzpomínám a píši řeckým dětem, které
žily v pozdější oční léčebně na Hamrštejně, hradu zřícenině téhož jména,
hned vedle, kam jsme s kluky lezli jen tak z dišperace, což bylo
tehdy, stejně jako dnes velmi nebezpečné. Vzpomínám a píši škole v Liberci
na Husovce, na den, kdy vzlétl do kosmu Gagarin a my otevřeli ve škole okna a
poslouchali pouliční tlampač, zprávu Tassu, o prvním z nás, který je na oběžné
dráze kolem Země.
Píši, ač nerad, mé pozdější škole,
gymnáziu, se kterým jsem se rozešel ve zlém. Píši úžasné cestě po Uzbekistánu,
dvouleté vojenské prezenční službě. Mé první ženě, svatbě v Londýně, mé
práci, kterou jsem měl rád, dětem, které se mi narodily, Jakubovi a dceři
Evě-Sáře. Píši čtenářům mých knih, novinových článků, posluchačům besed o
historii z dějin mého města, kde jsem většinu života žil.
Píši Vám, které jsem nepotkal a
líbilo se Vám mé psaní. Je krásné být s Vámi a vzpomínat. Mé vzpomínky
patří především ženám, které jsem v životě potkal. Mamince, všem svým
babičkám, tetám, sestřenicím Naomi, Chavě, Magdě, mým bývalým manželkám. Rovněž,
a to především, píši mé dceři Evě-Sáře, jejíž maminka nám umřela a já ji,
doufám, dobře vychoval. Radost mám i ze svého syna Jakuba a vnoučka Honzíka,
který jak doufám, bude jedním z nás. Píši všem, s nimiž jsem si rád
povídal a povídám, kolegům sběratelům, mým sbírkám knih, pohlednic a všemu
z papíru, mořským mušlí a všelikerým ulitám. Dřevěným krabičkám, psovi
Vilíkovi, kterého ke stáří bolí nohy, jako mě a kdyby to uměl, dělal by to, co
já. Opíral by se o hůl a neměl rád sníh. Ten, když napadne, tak nám to klouže.
Píši Vám všem, milí sousedé
z České Vsi. Je mi s Vámi moc pěkně. Je to dar, který doceníme, až
když zpomalíme a ohlížíme se, co všechno jsme potkali, co všechno potkalo nás.
Že žili jsme v míru, že naši generaci nepotkala válka. Kéž by nikdy
nepotkala ani Vás.
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat