Jedenáct let… Pamatujete se, když Vám
bylo tolik? Pátá třída, tehdy národní i základní školy. Začala vláda Novotného,
známého to krasavce mezi současnými politiky. Jak jednoduchý byl tehdy život! Obchody
s technikou byly zásobeny velmi skromně, dovolená v cizině velmi
ojedinělá, psal se rok 1958 a v úvahu připadalo, tak za dva – tři roky
Bulharsko, Rumunsko, Polsko, nebo stát hodných Němců - NDR. A jiné zábavy, pro
jedenáctiletého kluka? Jedině řádit s dalšími kluky kolem vesnice. Ve
městě nějaké ty zájmové kroužky v Pionýrském domě, když o rok později začínal
i Severáček, pěvecký dětský sbor manželů Uherkových.
Honzíku, Honzíku, co všechno dnes
máš! Můj tatínek mi toho moc k narozeninám nekoupil. Byl elektrikářem v Totexu,
Tvůj je universitním profesorem a budeš mít, na co ukážeš. Já jsem si ani
v podstatě neuměl vybrat, nebylo z čeho. Chtěl jsem kolo „Esku“. Zatím
jsem jezdil jen na kolech po Němcích. „Esku“ jsem dostal později o Vánocích.
Neměla přehazovačku, ale i tak nemohl být nikdo šťastnější.
Být dnes jedenáctiletým, ani
nedovedu odhadnout, co všechno bych si přál. Cestovat, něco z té úžasné
možnosti komunikace, o které se nám tehdy ani nesnilo. Hračky, dětské zbraně,
autíčka, optiku, dobroty, oblíkání, cestování, drahé sportování, knihy,
koníčky. Miliony věcí, které bychom neuměli ani pojmenovat a je to jen šedesát
let zpátky. Je to opravdu k nevíře, ale Vy už žijete v jiném světě,
kde nic není nemožné. Jsou ale na světě děti v Tvém věku, které žijí na
místech, kde se bojuje, kde není co jíst. Nemají drahé hračky, rodiče umírají,
nemají pitnou vodu, ani kde koupit základní potraviny.
My ve střední Evropě, nevíme od roku
1945, co je to válka. Naši rodiče chodili po válce na manifestace za mír a ač
se to dnes bude zdát přitažené za vlasy, nám a našim rodičům především, mír
připadal jako největší dar. Dar míru, mír na celé planetě, znamenal štěstí pro
každého. A tady jsme zklamali. Materiálně nemáme nouzi, žel i předpoklad, že se
budeme mít dobře i v budoucnu je malý, mír se z Evropy vytrácí a je
možné, že ho bude stále míň a míň.
Píši Ti, jen abys věděl. Je možné
a já tomu věřím, že Vy budete jednou moudřejší generací, že nebudete mít
s nikým spory, zahubíte nemoci, vody bude dost pro každého, jídla taky a
vzduch bude dýchatelný. Silnice už nebudou samá díra, nebudou padat mosty a
auta budou elektrická. Děti si budou hrát, v řekách budou plavat ryby,
nebudou teroristi. Honzíku, kdo tohle pořeší? To budou Nobelovky! Doufám, že
jednu dostaneš i Ty. Škoda, že to už neuvidím. Nedělej si s tím hlavu,
třeba dojde i na reinkarnaci a já na sluncem prozářeném kameni se budu přeci
jenom dívat, coby lišák, nebo ještěrka, co já vím.
Věřím, té Vaší generaci, že až to
vezmete do ruky, bude vše létat jako v němém filmu, jako na skokanském
můstku, jako když lyžař letí kopcem dolů kosmickou rychlostí. Bude to třeba. Náš
svět se začal přehřívat, je nutný generální servis. Tak ať Vám k tomu
svítí slunce, na plný pecky. Vše nejlepší k narozkám Ti přeje děda Egon,
dnes z Jablonného v Podještědí.
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat