Neumřeli. Jenom nevím, kam se ztratili. Do první třídy
machnínské školy nás nastoupila rovná třicítka i s těmi, co propadli a
nepostoupili. Kolik jich bylo už nevím, co vím, že byli retardovaní a dnes by
byli dozajista doma. I když, co já vím? Nestěžovali si a svým způsobem byli
šťastní, že je kolem nich stále rušno. Děvče, co za mnou sedělo, na WC nechodilo.
Počůrávala se přímo do svých bačkor a skrze ně pak mokly i ty mé. Ve škole mě to
bavilo. Byl jsem opečovávaný jedináček, dítě, které doma a venku nic nesmělo,
nebo jen velmi málo. Tudíž, ergo kladívko, měl jsem rád vzrůšo, a to mi mohla
dát jen třída školních třídních darebáků. Děti svých nezvedených otců.
Můj otec zrovna seděl bez rozsudku, neměl tu možnost
mi jednu vrazit. Učit mě, jak se chovat a nenechat se zavřít. Škola mi byla
Komenského hrou, vším tím, co mi bráškové a sestry nikdy nedali. Škola, ač jsem
ráno vzrušením, že tam zase půjdu, zvracel, mi dala poučení, kdy se mám hlásit,
se, když něco vím. A tak jsem se hlásil. Spousta spolužáku přestala do školy
chodit. Rodiče se stěhovali, kupodivu i ti, co nemuseli do odsunu, do Západního
Německa. Nechápal jsem, proč do Německa, kde nestojí kámen na kameni. Vždyť je
to přeci nelogické.
Později jsem si na nelogičnosti začal zvykat. Spolužáků
opět začalo ubývat. Někteří se utopili, propadli, nepostoupili, přešli do
jiných škol. O některých nemám ani potuchy, kam zmizeli. Stěhování, to je mor,
černé neštovice školních kamarádství. To si rodiče „mírnixtýrnix“ vzpomenou,
zavolají stěhováky a šup, jsou pryč i s dětmi. Zajímavé, že jen sporadicky
se k nám hrnou noví spolužáci, říkal jsem si, když jsem si pro sebe
hodnotil situaci na školách.
No a pak jsem propadl i já a hledal jiné možnosti, kde
vyniknout. Dá se říci, že jsem se pro školu moc nehodil. Sekl jsem
s pravidelnou docházkou a začal si užívat. Beze školní povinnosti sedět
v lavici a poslouchat špatného učitele. Patřil k nim i jistý Říha,
kterému „vděčím“ za to, že nejsem, čím jsem chtěl být. Zato mám z krátkých
vztahů ze tříd, kam jsem propadl spoustu, žel krátkých vzpomínek. A proto se
nedivte tomu, co se mi vážně jednou stalo. Na setkání třídy jsem přišel o
hodinu dřív, kolem mne pomalu usedali ostatní a já po třiceti letech nikoho
nepoznával. Až po hodině jsem se zeptal, že už se nepamatuji... A víte, co jsem
se dozvěděl? Že to vůbec není moje třída, že pláču na cizím pohřbu, ten můj bude,
ale až za týden. No není to důvod, opít se? Á propós, milí spolužáci, nechodím
na srazy. Bojím se, že si úspěšní neodpustí dávat mi hraběcí rady, což je moje a
co musím. Tudíž, adié, mládí, pokračování si musí zasloužit až mé děti. Chudáci…
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat