Uniforma, nebo taky mundúr, stejnokroj. Co svět světem
stojí, ne všichni se stejně strojí. Tím se liší od těch, kteří nosí běžný šat, civil.
Ti super bohatí a mocní se halili v hermelín, v předražené kožešiny. Ti, co jim
byli blíž, hned za privilegovanými, nosili stejné oblečení: vojáci, tělesná
stráž. A jsme u jádra věci. Uniforma. Napadá mě v téhle chvíli švýcarská garda
ve Vatikánu, vojáci střežící Pražský hrad, medvědí čepice u anglické královské
gardy. Jí úspěšně konkuruje uniforma řecké gardy, Maďaři i Poláci. Jen Češi
dosud mají uniformy hradní stráže, kterým se lidé smějí.
Stejnokroj, být
jednotně oblečen, to byl především věk počínaje tak 2000 let zpátky. A týkal se
i žen a dětí. Nejvíc to postihlo chlapy, především ty, kteří se oháněli zbraní
na obou stranách barikády. Později námořníci i letci. Pozadu nezůstali ani ti, kteří
lovili v lesích, hasili požáry, jezdili s vlaky, ošetřovali nemocné, ženy a
muži, kteří sloužili Pánu Bohu, kopali uhlí, sportovci a další a další. A že
jim to slušelo! Bylo, na co se dívat. Jó, uniforma. V uniformě chodí policisté
i vězeňská stráž. Úplně nakonec i funebráci. Ti opravdu úplně až nakonec.
Já a mnozí moji vrstevníci jsme nosili vojenskou
uniformu Československé lidové armády. Z různého materiálu v roce 1966 ještě
tzv. kopřivy, co nám bezpečně depilovaly ochlupení na stehnech, o rok později
už jsme fasovali tzv. tesilky z moderního vlákna, které nekousalo a nahradilo
ty příšerné uniformy 19. století.
K uniformě, ke stejnokroji, patřila i čepice. Já dva
roky nosil na hlavě lodičku, teď občas, čas od času, nosím jarmulku. Obě dvě pokrývky
hlavy padají a padají. Úplně jsem zapomněl, že s uniformou jsme já i moji
vrstevníci začali mnohem, mnohem dřív. Bylo mi asi tak deset let. Zrovna umřel
prezident Zápotocký a my, žáci místní pětitřídní školy jsme, coby pionýři,
stáli vzorně v pozoru vedle kondolenčních listin, které naši rodiče chodili
podepisovat do zasedačky Místního národního výboru. Pionýři v bílé košili a s
rudým šátkem kolem krku, na kalhotách opasek s textem - Vždy připraven. To byla
má první uniforma, stejnokroj, který jsem s hrdostí nosil...
Vzpomenout musím i uniformy jiné, možná nenápadné. Kožené
kabáty z vepřovice a zamračené pohledy těch, co si přijeli pro mého tátu v tatraplánu.
Otce jsem pak dlouho neviděl. Měli i jiné uniformy, uniformy policie, veřejné.
Nejvíc se mi líbila sousedova uniforma. Pan Reichl byl
myslivec a maminka pokaždé říkala: „ Reichlová, vašemu ta uniforma sluší!“ Paní
Reichlová to neslyšela ráda. Reichl si s ní užil. Byl taky včelařem, ti
uniformy neměli, ale za tu pochvalu od něj maminka dostávala rok, co rok
sklenici medu. Tolik o uniformách a chvále těch, kterým sluší...
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat