čtvrtek 13. února 2020

Půdy v Sudetech byly samé překvapení




Dnes píši dětem, co ještě nikdy nebyly na půdě starého domu, kam dlouho nikdo nevkročil. Já jsem tam byl, ale je to dávno. Pár roků po skončení druhé světové války, se tatínkův táta, můj dědeček, vrátil z koncentračního tábora Sachsenhausen a stal se správcem židovského hřbitova v Liberci.

Liberečtí Němci vypálili o Křišťálové noci synagogu, ale už ne byt hrobníka, márnici a další menší budovy židovského hřbitova. S chutí alespoň povalili náhrobní kameny. Děda se tam po válce nastěhoval a tím skončilo vše, co pro hřbitov mohl udělat. Skoro sedm let okolí zarůstalo křovím, náhrobní kameny se ztrácely, trávu nikdo nesekal.

Rodiče se báli mě k dědovi pustit, ale i tak jsem se rozhodl, že prozkoumám především půdní prostory. To bylo překvapení! Rozumu zbavení sudetští Němci na půdu nevlezli. Asi se báli pomsty mrtvých. Já se neměl čeho bát. Byl jsem docela malý kluk, mě by třeba Golem určitě neublížil. A taky jsem se pokaždé z výpravy na půdu vrátil. A s úlovkem, s pokladem zaprášeným, špinavým. S hadrovými maskami svobodných zednářů, odznaky prapodivných tvarů, hebrejsky psanými knihami, různými náboženskými předměty, svícny, poklady z kovu, fotografiemi a mnoha, mnoha dalšími věcmi, které mi byly záhy odebrány a vráceny na půdu. Knihy byly zakopány hned vedle nejbližších náhrobních kamenů... Důstojně pohřbeny.

To byla moje první dětská půda a bylo jich v rychlém sledu víc. Měl jsem to štěstí, že jsme se stěhovali z bývalé hospody do další a všude byla nedotčená půda. Ta u babičky v Gersdorfu, kde jsem se narodil, byla víc jak 160 let stará. Co se jen trochu rozbilo, stěhovalo se na půdu. Mě nejvíc zaujaly staré, švabachem psané knihy, kameninové lahve na minerálku, korblíky s víčky, malované talíře. V té další hospodě zbylo po Němcích spousta skla, staré obrazy, židle, dětské hračky, vláčky, panenky, letadélka, tanky, válečné medaile. Bylo toho mnohem víc. Vedle v domě bydlela rodina německého generála a my kluci jsme byli tím pádem vyzbrojeni šavlemi, kordíky a uniformami, jak herci v divadle, kde se hrála Válka s mloky.

Byly i půdy, kde údajně nebylo nic, a přesto se za trámy našla spousta věcí, až oči přecházely. Půda byla tehdy zajímavější obchod s hračkami. Dnešní kluci si ani neumí představit, co všechno nás potkalo na podobných výpravách a jak přísné zákazy jsme museli porušit. Ale stálo to za to. Já byl nejvíc na papír, knihy, pohlednice, staré bankovky, poštovní známky, mapy a obrazy. Naši se báli, abych nenarazil na nějakou výbušninu, pistoli nebo granát. To první ano, ale dospěláci nám je zabavili, dýky nám kupodivu nechávali. Nechť si naši potomci hrají s jinými hračkami. My měli štěstí a návštěvy půdy s neznámým obsahem jsme obyčejně přežili bez úhony.

Egon Wiener

Žádné komentáře: