Dnes
je to na chlup 38 let. Bylo mi 25 a psal se rok 1972. To už je let, ale
pamatuji si to celkem přesně. Vstoupila v platnost mezinárodní dohoda mezi
„hodnými Němci“ z NDR a Polskou lidovou republikou o bezvízovém styku. Vy
mladí, víte vy vůbec, o čem mluvím?
Od
1. ledna 1972 ožil most, tvořící hranici mezi polským a německým Zhořelcem,
nebývalým ruchem. Mraky obyvatel válkou rozděleného města se z každé
strany tlačily k hraničním mostním závorám a téměř bez zastavení
přecházely z jedné země do druhé. Dvaadvacet tisíc za jeden den. Tak jsem
to aspoň slyšel. A co den, to den, další tisíce. A víte, co plynulý chod tam i
zpět brzdilo? Byl jsem jedním z těch, kteří v Liberci nastoupili do
autobusu na cestu za nákupy do NDR. Nejbližší cesta nevedla přes Hrádek nad
Nisou, ale objížďkou přes Polsko. Tam státní hranice nekončila. Pokračovala na
mostě přes Nisu.
Na
rozdíl od polských a německých turistů nám bylo zapotřebí dokladů opatřenými
výstupními a vstupními razítky. Pěkná zdržovačka. Fronta těch, kteří procházeli,
se protáhla na sto metrů. A k tomu plakát jako prase „Uvolnění styků mezi
občany socialistických zemí přispěje k dalšímu upevnění dobrých vztahů…“ a
dál bla bla. Konec citace.
To
určitě! Do výjezdu vyplnit formulář kolik čeho jste si koupili: ponožek, vázanek,
ředkviček a kedluben. Nevím, ale mě tehdy nepřipadalo nijak zvlášť pozitivní,
že Češi, Poláci a ti nejhodnější Němci mají každý jiný režim. Při přecházení
mostu ze země do země jednoho bloku obracejí kapsy a dají se prohlížet jako
nějací provinilci.
Svět
se dnes natolik změnil, že se nám při vzpomínce na cestování ze země do jiné
země zdá, že ani není možné, co všechno je dnes jinak. Můj táta se tam na tom
mostě téměř serval s německou pohraniční policistkou, co mu chtěla číst
soukromý dopis z Vídně, který ležel na zadním okénku v našem autě.
Křičel na ni tak silně, že přiběhl voják NDR. Kdyby měl šavli, tak by určitě
tasil, mít nabito, tak by dozajista střílel. Končilo to plichtou. Táta otočil
auto, oželel bokvurst a jelo se domů s tím, že zas o něco víc zanevřel na
dobu před válkou, kdy byl členem Komsomolu a zpíval v němčině sovětské
revoluční písně…
Jak
se nám doba před čtyřiceti lety zdá nemožná, měla i něco, co nás zocelilo,
naučilo čelit všemu, co přijde, co všechno jednou přežijeme. Stále platí, ať
chceme, nebo nechceme, Fučíkova slova: „Lidé bděte!“
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat