úterý 11. února 2020

Naši sousedé




                Na srdce jsou lázně Poděbrady, na poznání Lužických Srbů je středoškolský profesor František Vydra z Chrastavy.

                Když jsem se letěl v roce 1968 oženit do Anglie, už rok před tím jsem se s ním šel poradit. Jeho parketou byl po celý život, život našich sousedů za hranicemi, tehdy s Německou demokratickou republikou. Lužičtí Srbové, národ Slovanů hned pár kilometrů za kopcem, dnes ztracen v moři Němců. Slovanská menšina v moři, kde se každým dnem k této národnosti hlásí čím dál stále míň a míň našich sousedů.

                Připomíná mi to "Českou besedu" a její činnost v Liberci. Jednoduše, jde to i tam od deseti k pěti. Družit se jaksi není moderní, nenosí se to. Lužičtí Srbové nejsou výjimkou. A měli pro svůj rozvoj po válce v NDR docela dobré podmínky. Čechy za humny, dnes i Poláky, desítky základních škol, ve kterých se vyučoval mateřský jazyk, desítka lužicko-srbských časopisů a deník "Nowa doba". Nakladatelství "Domowina" vydávalo přes 1000 titulů v Lužicko-srbštině. Byla tu vlastní divadelní scéna, svaz spisovatelů o 30 členech, venkovská amatérská divadla a velký taneční soubor přímo v Budyšíně. Krajský rozhlasový vysílač v Chotěbuzi měl ve svých relacích dvakrát týdně program v jazyce lužických Srbů.  V Budyšíně mají dosud Srbský dům. Postupnému zániku Lužických Srbů nezabránily ani festivaly a pravidelné přehlídky jejich kultury.

                A tak našich slovanských sousedů za hranicemi ubývá. Zůstávají, ale pohlcuje je německé okolí tak, jako naše české emigranty v zahraničí. Lužičtí Srbové k nám měli vždy blízko. Vzpomínám na Varnsdorf, na milou, tehdy už velmi starou lužicko-srbskou grafičku Krawcecz, která s mnoha dalšími Lužickými Srby žila v tomto městě. Nic asi už nezastaví jejich asimilaci do moře Němců kolem nich.

                Co na to lidé, co na to říká pan profesor Vydra? Asi by rád ten proces zastavil, ale i tady platí přírodní zákony. Pokud se najde program, který zaujme, pak se něco změní, ale jinak zastaví asimilaci jen zázrak. Svět už je bohužel takový. Nepřeje ani náboženství, nebo spolčování za účelem povznesení, udržení něčeho, na co jsme hrdí, co pomalu zaniká a zůstává jen na stránkách dějepisu. Byl bych jenom rád, kdybych se mýlil, ale to všechno ukáže až čas....

Egon Wiener

Žádné komentáře: