Na
srdce jsou lázně Poděbrady, na poznání Lužických Srbů je středoškolský profesor
František Vydra z Chrastavy.
Když
jsem se letěl v roce 1968 oženit do Anglie, už rok před tím jsem se s ním šel poradit.
Jeho parketou byl po celý život, život našich sousedů za hranicemi, tehdy s
Německou demokratickou republikou. Lužičtí Srbové, národ Slovanů hned pár
kilometrů za kopcem, dnes ztracen v moři Němců. Slovanská menšina v moři, kde se
každým dnem k této národnosti hlásí čím dál stále míň a míň našich sousedů.
Připomíná
mi to "Českou besedu" a její činnost v Liberci. Jednoduše, jde
to i tam od deseti k pěti. Družit se jaksi není moderní, nenosí se to.
Lužičtí Srbové nejsou výjimkou. A měli pro svůj rozvoj po válce v NDR docela
dobré podmínky. Čechy za humny, dnes i Poláky, desítky základních škol, ve
kterých se vyučoval mateřský jazyk, desítka lužicko-srbských časopisů a deník
"Nowa doba". Nakladatelství "Domowina" vydávalo přes
1000 titulů v Lužicko-srbštině. Byla tu vlastní divadelní scéna, svaz
spisovatelů o 30 členech, venkovská amatérská divadla a velký taneční soubor přímo
v Budyšíně. Krajský rozhlasový vysílač v Chotěbuzi měl ve svých relacích
dvakrát týdně program v jazyce lužických Srbů. V Budyšíně mají dosud Srbský
dům. Postupnému zániku Lužických Srbů nezabránily ani festivaly a pravidelné
přehlídky jejich kultury.
A
tak našich slovanských sousedů za hranicemi ubývá. Zůstávají, ale pohlcuje je
německé okolí tak, jako naše české emigranty v zahraničí. Lužičtí Srbové k
nám měli vždy blízko. Vzpomínám na Varnsdorf, na milou, tehdy už velmi starou lužicko-srbskou
grafičku Krawcecz, která s mnoha dalšími Lužickými Srby žila v tomto městě. Nic
asi už nezastaví jejich asimilaci do moře Němců kolem nich.
Co
na to lidé, co na to říká pan profesor Vydra? Asi by rád ten proces zastavil,
ale i tady platí přírodní zákony. Pokud se najde program, který zaujme, pak se
něco změní, ale jinak zastaví asimilaci jen zázrak. Svět už je bohužel takový.
Nepřeje ani náboženství, nebo spolčování za účelem povznesení, udržení něčeho,
na co jsme hrdí, co pomalu zaniká a zůstává jen na stránkách dějepisu. Byl bych
jenom rád, kdybych se mýlil, ale to všechno ukáže až čas....
Egon
Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat