Můj tatínek si potrpěl na žlučníkové
záchvaty. To jsem pak běžel dolů od Fořtů, kde jsme bydleli v podnájmu, do
Stavokombinátu, kde byl nejbližší telefon. Z vrátnice jsem volal pohotovost,
aby rychle přijeli. Psala se léta asi ještě padesátá, ale tak to chodilo ještě o
pár let dýl.
Nejhorší byl ten kopec od mostu
přes Nisu k nám nahoru ke kostelu. Když mrzlo, nedalo se to vyjet, a to se
tlačil i autobus. To cestář, pan Štěpánek, cestu neposypal a bylo, jak se dnes
říká, vymalováno. Se mnou do třídy v machnínské škole chodili shodou okolností dva
spolužáci, jejichž otcové byli místní cestáři. Ten přímo machnínský byl pan
Štěpánek. Ten, co měl na starosti cestu od pošty na Karlov a na Karlově až po
Ostašov, byl pan Hnízdil. Oba měli ve vybavení káru a lopatu a s tím si
vystačili. Pokud ovšem pan Štěpánek nesedl k pivu v hospodě U zeleného stromu naproti
škole, kde zapomněl na svět. Pak se odehrával opakující se scénář. My jsme ve
škole, venku sněží, mrzne a do třídy vrazí kdosi z místních občanů: „Leoši, kde
je pantáta?“ „Nevím, doma není... Asi bude v hospodě.“ „Tam jsem nebyl. Nashledanou,
promiňte, ale venku to klouže a cestář není k nalezení...“
Pan Hnízdil to v něčem měl
lehčí. Cesta na druhou stranu kolem státního statku, byla lemována jabloněmi a
ty cestář česal a prodával. Jeho syn je nosil do školy ke svačině a sháněl otci
zákazníky. My jsme vždy nosili domů po jablíčku
a rodiče dělali objednávky, kolik a kam je má cestář dovézt v tom samém
vozíčku, ve kterém v zimě vozil písek na posypání cest. A potom, že nebylo o
cesty skrze obec postaráno, jak tvrdili někteří nespokojenci, na které se
laciných jablek nedostalo.
Pravdou je, že se starali dobře.
Nechci pomlouvat. My kluci jsme na cestách skrze Machnín velmi dobře sáňkovali,
ale jen když nebylo posypáno. Když bylo, tak to drhlo. Obec je z kopce na
kopec, tudíž to v zimě, a tak bylo i veselo. S tím popelem... V létě, jak
se objevila kaluž, šup, a už v ní byl popel, nebo nějaký jiný odpad, včetně hřebíků.
Vím, jak si povídali dole u krámu manželky těch, kteří dojížděli na motorkách, nebo
na kolech kolem školky do Andělské hory do elektrárny. Někdo sypal celé železářství
přímo do děr na ulici a píchnul tam skoro každý. Skončilo to tak, že chlapi si
to vyřídili s dotyčným ručně, protože to přestalo. Už nikdy nikdo na téhle
cestě nepíchnul.
Co mi zůstalo hlavě je, že když
to klouzalo i já jsem tlačil auto ke kostelu do kopce. Táta za volantem křičel:
„Ještě, ještě!“, a já tlačil, tlačil, tak dlouho, než auto zabralo. Táta na mě
nečekal, jel a šťastný jako blecha pořád křičel: „Jede, jede nám to! Naskoč!“
Je tomu víc jak šedesát let a svět se změnil. Nevím,
jak moc to dneska v Machníně klouže, tak jako nevím, kam dnes, když mrzne
a sněží, chodí pan Štěpánek na pivo...
Egon
Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat