Ta liberecká radnice je ale
zvláštní, v našich krajích zcela výjimečná. Pamatuji si ji, jako malý kluk,
zahalenou do černé smuteční látky při úmrtí Klementa Gottwalda. Morbidní,
nic pro malého kluka, leč vzpomínka první a ne poslední.
Radnice ční nad okolními budovami
jako zdvižený prst. Byli jsme součástí Rakousko-Uherské říše a naše zastupitelstvo
si poručilo radnici podobnou té vídeňské. A povedlo se. Jedna z mých
tetiček, trochu slabší na hlavu, mi vnucovala svou myšlenku, že rytíř, co stojí
na špičce radnice, kouká v toužebném rozpoložení do Němec. Nevím, kam se
koukal, nebo kouká dnes, ale nic to nemění na tom, že radnice nemá konkurenci a
žádný rytíř nám nebude říkat, kam spádově příslušíme a kam ne. Jinak je vše,
jak má být a jak má radnice v tak velkém městě vypadat.
Neženil jsem se v ní, to zvládla
radnice v Chrastavě a v Londýně taky skvěle. V přízemí, v radniční hospodě,
jsem byl jako doma. Především ale, když jsem chodíval před osmou ráno kolem ní na
Šaldovo náměstí a odtud po Husovce do školy, voněla svíčková až ven skrz okýnka
těsně nad chodníkem. Vzpomínám jen v dobrém.
Na radnici pracovali mnozí mí
přátelé, známí a kamarádi. Má první žena vedla v dávných dobách i sekretariát
pana primátora, já byl členem kulturní komise. Radnice podpořila i některé mé
předchozí publikace. Na radnici jsem přivedl a při prohlídce doprovázel
spisovatele, kterého mám rád, Ericha von Dänikena. Primátor mě pravidelně zve
na vzpomínková shromáždění při příležitosti Dne památky obětí holokaustu. Jednou
tam úžasná herečka zdejšího divadla paní Markéta Tallerová četla mou povídku
napsanou na téma holokaustu u nás doma v Liberci.
Liberecká radnice… Co ta všechno
pamatuje! Zlé, dobré i přiměřené. Je to bezesporu naše radnice dnes i s
primátorem, za kterého dám ruku do ohně. Mám rád své město, zde jsem chodil
spoustu let do školy. Mám rád svou radnici a nemůžu se splést, když řeknu, že
je hezčí než všechny ty světové.
Co radnici moc nesluší, jsou v
jednom z rohů vlevo od schodiště často prapodivné sochy, které se k
novorenesanční budově nehodí. To mělo na starosti "Spacium", svévolná
organizace, která v jeden čas zaplevelila město právě tímto odpadem. Blýská se na
lepší časy. I radniční úředník si dá poradit.
Radnice si zaslouží věnec vuřtů i
za své předradniční náměstí. Dlouho jsme bojovali na stranách Libereckého deníku
o vrácení kašny s Neptunem zpět před radnici. Povedlo se a město hned vypadá líp.
Pamatuji i to lešení na radnici v srpnu roku 1968. Stál jsem pod ním, když
kolem projížděly tanky, lidé kolem brečeli a hrozili pěstmi. Pevně doufám, že liberecká
radnice tohle už nikdy neuvidí. Že město s takovou hezkou radnicí vždy
bude jen na okoukání, které se jinde nevidí…
Egon
Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat