středa 12. února 2020

Radnici, mé radnici




Ta liberecká radnice je ale zvláštní, v našich krajích zcela výjimečná. Pamatuji si ji, jako malý kluk, zahalenou do černé smuteční látky při úmrtí Klementa Gottwalda. Morbidní, nic pro malého kluka, leč vzpomínka první a ne poslední.

Radnice ční nad okolními budovami jako zdvižený prst. Byli jsme součástí Rakousko-Uherské říše a naše zastupitelstvo si poručilo radnici podobnou té vídeňské. A povedlo se. Jedna z mých tetiček, trochu slabší na hlavu, mi vnucovala svou myšlenku, že rytíř, co stojí na špičce radnice, kouká v toužebném rozpoložení do Němec. Nevím, kam se koukal, nebo kouká dnes, ale nic to nemění na tom, že radnice nemá konkurenci a žádný rytíř nám nebude říkat, kam spádově příslušíme a kam ne. Jinak je vše, jak má být a jak má radnice v tak velkém městě vypadat.

Neženil jsem se v ní, to zvládla radnice v Chrastavě a v Londýně taky skvěle. V přízemí, v radniční hospodě, jsem byl jako doma. Především ale, když jsem chodíval před osmou ráno kolem ní na Šaldovo náměstí a odtud po Husovce do školy, voněla svíčková až ven skrz okýnka těsně nad chodníkem. Vzpomínám jen v dobrém.

Na radnici pracovali mnozí mí přátelé, známí a kamarádi. Má první žena vedla v dávných dobách i sekretariát pana primátora, já byl členem kulturní komise. Radnice podpořila i některé mé předchozí publikace. Na radnici jsem přivedl a při prohlídce doprovázel spisovatele, kterého mám rád, Ericha von Dänikena. Primátor mě pravidelně zve na vzpomínková shromáždění při příležitosti Dne památky obětí holokaustu. Jednou tam úžasná herečka zdejšího divadla paní Markéta Tallerová četla mou povídku napsanou na téma holokaustu u nás doma v Liberci.

Liberecká radnice… Co ta všechno pamatuje! Zlé, dobré i přiměřené. Je to bezesporu naše radnice dnes i s primátorem, za kterého dám ruku do ohně. Mám rád své město, zde jsem chodil spoustu let do školy. Mám rád svou radnici a nemůžu se splést, když řeknu, že je hezčí než všechny ty světové.

Co radnici moc nesluší, jsou v jednom z rohů vlevo od schodiště často prapodivné sochy, které se k novorenesanční budově nehodí. To mělo na starosti "Spacium", svévolná organizace, která v jeden čas zaplevelila město právě tímto odpadem. Blýská se na lepší časy. I radniční úředník si dá poradit.

Radnice si zaslouží věnec vuřtů i za své předradniční náměstí. Dlouho jsme bojovali na stranách Libereckého deníku o vrácení kašny s Neptunem zpět před radnici. Povedlo se a město hned vypadá líp. Pamatuji i to lešení na radnici v srpnu roku 1968. Stál jsem pod ním, když kolem projížděly tanky, lidé kolem brečeli a hrozili pěstmi. Pevně doufám, že liberecká radnice tohle už nikdy neuvidí. Že město s takovou hezkou radnicí vždy bude jen na okoukání, které se jinde nevidí…

Egon Wiener

Žádné komentáře: