Jak cizokrajně to zní a přitom je
to jen a jen o rovnosti pohlaví. V našem případě o převzetí moci vládnoucí
císařovnou a královnou Marií Terezií. Jde o ukázku schopnosti jedněch, zradě a
podlosti druhých. Nejde o pohádkový příběh, ale o kus pragmatického života nám
známé ženy, která sama a později se svým synem Josefem II. dokázala mnohé, co
ještě i dnes považujeme za pokrokové a moderní. A týká se to nejen jí. Je to i
o schopnosti druhého pohlaví vést, organizovat něco, co bylo až dosud
v rukách těch druhých. To překvapuje nejvíc v Čechách, v srdci Evropy.
Obdivuji, když se něco před očima
mění, když schopnost předčí pochybnosti a názory, že to nejde, takže se to ani
nezkusí. Toho je schopen jen výjimečný jedinec, skupina lidí, kteří jsou
schopni dotáhnout věc k vítěznému cíli. Pragmatické chování vzbuzuje odpor
věřících. Ne ve smyslu náboženství, ale obav z toho, co přijde, co musí
přijít. Bojí se toho jeden každý. Jak se k tomu postaví druzí? Kolikrát se
i běžná rodina musí rozhodnout, čistě pragmaticky koho postavit do čela, často
i někoho, s kým se původně nepočítalo. A může to být, proč ne, i žena.
„Pragmatická sankce“ ve věci
následnictví ženy. Chovat se zodpovědně i s vědomím, že to nemusí vyjít, jít
do toho s otevřeným hledím. Je to vždy padesát na padesát. Ano, či ne? Jak
moc záleží na intuici, na umu překročit svůj stín. Děje se to stále. Každé
rozhodnutí je a musí být pragmatické. Podle někoho jde o prkotinu, jiný to vidí
jinak, jde o strategické rozhodnutí.
Chovejme se pragmaticky. Emoce,
zažité klišé, stereotyp, vše, co povznese, je správné řešení. Má to i rovinu
etiky a slušnosti. Nekolaborovat s okupanty, nezatěžovat svědomí
spoluprací s podsvětím, s těmi, co měří úspěch potlačením práv těch
menších. Jak blízko je to i o chování dnešních lidí.
Ach jo. Čemu všemu musí člověk
zabránit, pokud chce zůstat slušným, čistým. Mít v zásobě i řešení, která
jsou nekonvenční, pragmatická. Tak často vítězí slabší i míň početní, ale
chytří, třeba i Židé, Arméni, lidé obdaření nevšedními schopnostmi,
pragmatičtí, pracovití, přemýšliví. Je na bíledni, že je ostatní právě proto nemají
rádi. Pravda bolí, a ne každý je umí skousnout.
Buďme pragmatičtí. To je jediná
cesta, tok řeky, která nás dovede k cíli. Všechny. Nemalujme si vzdušné
zámky, že k nám, poraženým, bude někdo shovívavý. Nebude, bude pragmatický. Bojujme
s leností, s čekáním, že přiletí pečení holubi. Nepřiletí. Věřme své
pragmatické sankci. Jen ta nás dovede k cílům dnešním i mnoha příštím.
Egon
Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat