Domácí, nebo z velkochovu? Že se
ptám! Jsou jako cibule, sůl, nebo tuk na pečení. Pořád je jich třeba. Jsem z
vesnice, ale slepice jsem vídal jen přes plot u sousedů. Dlouho jsme žili v podnájmu,
později ve vlastním domku, ale zase žádný výběh. Slepice musí prostor pro
hrabání, to jsem si později ověřil. Řekne se hloupá slepice, ale i ona ví
svoje.
Maminka mi dala pytlík od mouky a
řekla: „Sedni na kolo a jeď k paní Sedláčkové pro deset vajec.“ Dotyčná bydlela
na konci vesnice směrem na Chrastavu, u břízek. Vajíčka měla moc dobrá a
maminka jiné nikdy nechtěla. Sedláčková byla Němka a měla za muže Čecha, asi
jako polovina všech okolních sousedů. Byla to typická poválečná česko-německá
rodina.
Zpět ke slepicích. Tam u nás se
jim dařilo. Tehdy byl povinný výkup vajec i od jednotlivých soukromníků, chovatelů
slepic, ale i tak se čas od času stávalo, že místní rozhlas vyzýval neplniče k
plnění. Byla to jiná doba a co vím, nikdo se ničemu nedivil.
Vajíčka mě provázela životem. Vařená
natvrdo do školy, jako svačina na školní výlety, jako součást studené stravy vojáků
dvouleté prezenční služby. To už jsem je tak moc rád. O Velikonocích jsem míval
vajec plný košík. V následujících dnech se vajíček všude válelo habaděj. Často
se vyfouknutá, obarvená vajíčka přivazovala na březové větvičky a ty se dlouho
uchovávaly ve vázách. Rovněž se věšely na májku, kterou starší kluci stavěli v takovém
údolíčku naproti Braunerovým. Později, ale ne vždy, už byla vajíčka na pultech
běžnou záležitostí.
Ještě nedávno byla drahá. Problém
byl i v tom, jak je velkokapacitně vyrábět, jaké pohodlí slepičkám poskytnout.
Patří k těm, které ochránci přírody milují, jako dříve třeba činčily, norky,
polární lišky. No, nevím, asi k nim zrovna nepatřím, protože podle mého jde o
extrém, který ruší cirkusy a ze lvů a tygrů dělá obětní beránky. Nevím ale,
zda jednou nebudou v podobné situaci i žáby v potoce, ryby v rybníce. Světem se
pohybuje jistá Gréta a ta všude ukazuje své mozolnaté srdce, dští síru a
plameny na všechny, co jedí maso a vypouštějí plyny.
Že jsme jí prý vzali dětství.
Schází jí podle mého soudu bílek a žloutek, možná i vajíčko s překvapením.
Děvče je asi trochu na hlavu a dělá to, co jí poroučejí rodiče. Dá se to léčit.
Taková smaženice ze čtyř vajíček, sůl, kečup a chleba s máslem, dělá divy, léčí
nechutenství i zarputilce. Po žloutku rostou i prsa, a to jí asi vadí, že dívenka
nemá vůbec žádný. V tom bude kouzlo nechtěného. Jezme vejce natvrdo. Máma,
táta, dcera, syn, budeme mít na benzín…
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat