Civilizační problémy z přejedení.
Už málo se ví, co přijde a jak tomu zabránit. Pijeme alkohol, přestože víme, co
všechno nás druhý den bude bolet, počínaje svědomím a konče bolestmi hlavy. Dáme
si do trumpety, pokouříme, sníme i to, co nesmíme a na malér je zaděláno. Stačí
neomyté ovoce, voda, která pod mikroskopem vodou není, spousta čehokoli, co je
v podstatě přejedením.
To hrozné, co většinou přijde
brzo, je pálení žáhy. Pomůže jen prášek z jedlé sody, nebo prášek do
pečení. Faktem je, že i když víme, co jíme, opakuje se to znova a znova. Může
to být i spontánní alergie, ale většinou je to naše volba, skončit nad mísou
z porcelánu a se snahou dostat z těla ven vše, co jsme do něj
s takovou chutí dostali.
Ach jo. Jsme tak hloupí, nebo je
v tom něco jiného? Kdo to ví, má v kapse Nobelovu cenu. Znovu a znovu
se lidé pouští do úpravy jedovatých hub, jedí do zemdlení, pijí do němoty.
Pokud to přežijí, mají kruté vzpomínky a hlodá je špatné svědomí. Baští prášky,
pomáhá endiaron, živočišné uhlí, po lžičkách zapíjet jedlou sodu, prášek do
pečiva.
Marnost na marnost. Přejde pár
dní a jeden zapomene na škvrndání ve střevech, pocit, že musí umřít s hlavou
v míse, kde se splachují odpadky. Jak je to možné, milí přátelé? Víme, že
se přechází na zelenou, že neskáčeme do vody, kde pod hladinou, kterou neznáme,
se skrývá nebezpečí, že si nehrajeme se sirkami v kupě sena. Tak proč náš
pud sebezáchovy selhává zrovna tady? U jídla, pití, požívání všeho, co nás
fakticky může zahubit, co nám tak moc chutná.
Máme všeho dost. Kdo není mimo
zákon, je relativně zdravý a při smyslech, dosáhne na vše, co si myslí, že je
potřebné a co ho posílí. Řekne mi někdo, proč děláme dietní chyby, když víme,
jaké jsou důsledky? Břicha bolení je často jen o jednom. Nejsme k sobě
důslední, odpouštíme si a netrestáme se. Odpouštíme si a jdeme opět do toho a
věříme, že nic špatného nepřijde. A pak hledáme veřejné záchodky, zákoutí, kde
v tichu zvracíme a chceme umřít. To je něco, co musí přijít a něco, co nás
jednou bezpochyby dostane. Zkusme to brát vážně, ale je to jako házet hrách na
zeď. Jako bychom si říkali, že zdraví jsme našli na hnoji. Jdeme opět do toho a
když se sejdeme, zapaříme. Dáme to.
Jak rád bych končil a hýřil
optimismem. Nejde to. Každý jsme strůjcem svého štěstí, do toho mi prosím nikdo
nemluvte. A tak se loučím slovy básníka: Hospodo nalej, dnes si užijeme.
Prosím brzděte, není všem dnům
konec, rád bych vás opět viděl. To mi věřte, že v plné síle a s žaludkem
na svém místě.
Egon
Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat