Je
mi občas smutno, když něco, někdo odchází. To se pak stýská. Nejvíc po
nejbližších, po rodičích, dětech, sourozencích, příbuzných a známých, spolužácích,
sousedech. Po lidech, kteří odešli, kteří se nevrátí. Stýská se nám po
pejscích, kočkách, andulce, nebo po kanárkovi, želvě, po všech, co nám přirostli
k srdci, po všech, kteří nám dělali radost.
V té
další kategorii smutníme po věcech, po něčem, co odvál čas, po době, kdy jsme
byli mladí, kterou známe z hodin dějepisu, z vyprávění pamětníků.
Nehodlám bloudit a vodit vás po hřbitovech. Snad jenom, proč tolik lidí volá po
starých časech. Proč je srovnávají s časem reálným, ve kterém žijeme, který
se jednou stane časem minulým? Záleží na naší paměti, která je zranitelná, schopná
potlačit cokoli, co bolelo, na co nechceme vzpomínat. A tady dostávají navrch
interpreti, co vidí svět po svém, každý z jiné strany barikády, tak nějak,
půl na půl. A bylo tak tomu vždycky. V antickém
Římě, na závodištích v koloseích podle barvy oblíkání, dresů soutěžících
závodníků, ti v ochozech fandili svému favoritu. Dnes je často „potřebné“
podpořit toho, komu fandí nadřízený, šéf, který zaplatil předvolební guláš,
buchty, balónky, reklamní tašky, propisky. Vše s logem té nejlepší strany.
A to je ta třetí volba, proč smutnit, když nikdo neplní své předvolební sliby.
Svět už pak není, tím, čím by měl stále a ještě být. Ostrovem, který jsme si
vysnili, blízký našim dětským přáním.
O
tom, jak málo reálná jsou naše přání spojená se spolužáky na setkání s nimi
po mnoha a mnoha letech. Tehdy, v dobách dnes už prehistorických, jsme
měli všeho relativně dost. Svět nám byl otevřený a jako kniha a ležel nám u
nohou. Chutnalo nám, rodiče nás živili, maminky žehlily a praly pionýrský šátek
i svazáckou košili. Co nám scházelo? Skoro nic, poslouchali jsme rádio
Laxemberk, někteří z nás čichali toluen, kouřili, pili alkohol. Strach
jsme, my kluci měli jen z toho, že nás odvedou.
Dva
roky v kopřivách, které zažehlené v zelených uniformách kousaly a obrušovaly
stehna na nohou, jako holkám depilační snažení. Můj vojenský útvar zněl
Milovice, tanková divize, zdravotní prapor. V. ú. 6154. Nic víc, kvůli
utajení. Nebyl čas na smutnění. Na svět přišly Husákovy děti a z nás se stali
jejich rodiče. Chodili jsme na brigády, stavěli sámošky, mateřské školky,
koupaliště.
Smutněte,
když nevíte, kam dřív skočit! Dnes se vracíme k hodnotám, co zůstaly za našimi
zády. Pochopí naše děti, že jsme tehdy nebyli zbyteční? že jsme jim vyšlapali
cestu, po které dnes kráčí, kdy se mají lépe, než jsme se měli my? Dnes mluvím
o podobném s mými rodiči přes mramorovou desku na hřbitově u kremáku i já.
Hledáme řešení, jak říct dnešním dětem, že nic není zadarmo, že za všechno se
platí. I za čas radosti…
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat