Nebudete mi věřit. Dědeček mé
první ženy byl Čech z Horního Hanychova, truhlář. Já už jej nepoznal, ale měl
jsem v ruce jeho profesní nářadí. Co bylo ze dřeva dělal si sám tak, aby se
dobře drželo. A nejen, aby se dobře drželo, ale aby to taky bylo hezké. A že
bylo, to si pište!
Takový hoblík jste asi nikdy
neviděli. Však já taky ne. To nebyl jenom hoblík, ale lehká, moderní zbraň, kus
umělecky zpracovaného dřeva, které by si mohlo přát do svých sbírek každé muzeum
moderního umění. Hoblík, železo zasazené do dřeva, jako safír ve zlatém krásném
prstenu. Těch hoblíků měl děda víc i dalšího truhlářského náčiní. A protože
jsem nikdy nic podobného neviděl, koukal jsem, jako žáček první třídy s otevřenou
pusou na ty, co už uměli číst a psát.
S tím náčiním si děda udělal
kuchyni, ložnici, zábradlí, kurník, boudu pro psa, branku, plot, na dvoře
králikárnu, nespočet kuchyňského náčiní a dětem dřevěné hračky. Jednomu ze
sousedů udělal pramičku, dalšímu francouzské hole, mlýnek na kafe, vozík, který
nám dosud stojí v kolně a je fakticky nezničitelný.
Tak je to se vším, čeho se
dotknou zlaté ruce. Často si pak říkám, kam se poděly? To samé jsem viděl u
kováře, klempíře, zámečníka. Žel, u těch, co tu už nejsou, co už dávno umřeli.
Spousta řemesel jako by zanikla: kovář, zručný kameník, čihař, domácí tkadlec,
ranhojič... Hodně toho nahradily stroje, plastové výrobky, které se tváří, jako
že jsou kovové, nebo ze dřeva a zatím je to plast a zase plast a ke všemu
masově dovážené z lidové Číny.
Píši všem, kteří jste uměli vzít za
práci, rozehrát symfonii hudby v sále Klementina v Praze. Chtěl bych vidět ruce
stavitele houslí, ladiče pian, toho, kdo umí vyrobit umělecké mříže, pamětní
medaili. Píši všem, kteří to nevidí a dělají, že jim nevadí nic z toho, co mnozí
miluji.
Mezi skutečné umělce patří i malíři,
sochaři, hráči na umělecké hudební nástroje. V jejich čele stojí ten mnou
nikdy nepoznaný děda ze strany mé první manželky. Když držím v ruce jeho dláto,
kladivo nebo i ten hoblík, mám pocit, že stojím v galerii, prohlížím si
mistrovská díla. K tomu mi hraje orchestr, který řídí Herbert von Karajan. Však
taky ten vzpomínaný hoblík má své místo v prosklené skříni, v příborníku mezi
porcelánem z Míšně, Rosentalu, Duchcovem a Vídní.
Nevím, jak to skončí, až nová
generace zasedne ke stolu smontovaného z latí. Zda se udrží i v čele tabulky vítězů
všeho krásného, co zdobí mou domácnost. Bylo by škoda hoblíku. Pro někoho kus
dřeva a železný břit, pro jiné, kus historie a umění. Moc bych si přál, aby při
tom zůstalo do skonání světa.
Egon
Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat