Ono se řekne, koleno, taková
obyčejná, téměř zbytná část lidského těla. Ale pozor! Bez kolena neohnete nohu,
a pokud neohnete nohu, tak neuděláte krok a bez kroku se nepohnete z místa.
Zůstanete stát jako socha. Bez pohybu není ani chleba, ani piva, zpěvu, nebo
tance. Satisfakce, stojíte pořád na tom samém místě. A to je koleno, drazí
přátelé.
Mě bolí levé koleno, a tudíž mám
právo i povinnost sdělit světu, jaká je to od těla špinavost někam jít, a
přitom vás bolí taková maličkost „jen“ hloupé koleno. Ach, koleno, koleno. Co už
takříkajíc sežralo z mé penze finančních prostředků! Speciální injekce,
metráky zázračných pilulek, mastí, vydržel jsem akupunkturu. A toho času, kdy
jsem hloupé koleno prosil, zaříkával, cvičil s ním! Jenže s kolenem to
ani nehlo, bolelo si čím dál, tím víc. Už jsem uvažoval, že mu něco provedu, vyměním
jej za novější model a staré pohodím kamsi do kopřiv. Ne, nemám to srdce. Žiji
s ním víc jak 73 let a nemohu s ním, zacházet jako s něčím,
s čím si nerozumím.
Kde bychom byli zítra, když už
dnes necháme se rozhodit pár kostmi a chrupavkami? Ne, nechci být za krkavčího
otce. Nedám své tělo poničit něčím, co je dozajista kovem, nebo plastem z Číny. Nemám nic proti lidové Číně,
natož proti dobré medicíně. Ale dosud to u lékaře končí tím, že se mě sami
zeptali: „Jak vás mám léčit?“ Rádi by si dali poradit, nevím, ale proč se ptají
zrovna mé maličkosti.
Kosti, kostičky… Z čeho je
dělají? Jsem zralý na kompletní repasování, výměnu všech opotřebených dílů
celého soustrojí. Nevím jak kde, ale ti zdejší doktoři moc toho neumí. Bolí mě
skoro všude, kam si dosáhnu. Nebudu sám. Po chodbách zdravotních zařízení se
potulují nemocní a čekají týdny, měsíce, než vám provedou speciální vyšetření.
U mě je výhoda, že nový lékař nedostane informace od starého, který stačil zemřít
tak rychle, že novému nestihl nic říct.
Bavme se kolenem. Taková hloupost,
ale já to levé neohnu. Proč mě to nepotkalo při odvodu v roce 1965, kdy mě
prohlásili schopného služby v naší lidové armádě? Sice s omezením
kvůli brýlím, ale na plné 2 roky. Mohl jsem dostat „modrou knížku“ a libovat si
v civilu. Na vojnu si nestěžuju, ale to vrzající koleno, ve kterém mi
křupe a poskakuje. Mohlo to přijít dřív. Je moc toho, co bolí, co ovlivňuje
myšlení.
Co vím je, že když bolí koleno, je
to jiná liga. Mohu si ho dát vyměnit, ale jsem v tomhle případě trochu
pomalejší. Provržu se s ním až do závěrečných taktů té naší lidové
zpěvohry. Přeju i vám, vydržet, vykašlat se na bolest. Slunce v duši, bude
líp.
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat