Znám
spoustu hezkého vyprávění, ale to o pejskovi a třech slepičkách asi neznáte.
Kdesi u nás na vsi, za mnoha ploty, žije pes a hora drůbeže, koček, myší, ježků
a určitě i ještěrek.
Na
našem dvorku je pánem Vilíček, padesátikilová psí holčička: „Naše, naše, moje,
moje“, říkám jí a drbu volnou rukou na hlavě. Přišla k nám ze Slovenska,
z útulku, kde v horách žijí medvědi. Bála se, nechtěla ven z boudy.
Dlouho, předlouho jí trvalo, než si zvykla, než se naučila naši řeč.
Teď
právě sedíme oba za dveřmi předsíně a sníme. Já o tom, co přijde a Vilínek, kam
s kostí, která leží ožužlána kousek od ní a kterou musí schovat, zahrabat někde
na zahradě. Probudil jsem se a vidím Vilínka s kostí v tlamě. Vypadá
jak ministerský předseda Velké Británie, slovutný pan Churchil. Za ním,
s metrovým odstupem v zástupu, pochodují naše slepičky francouzského
původu a já nevěřím svým očím.
Vilínek
nemá oči vzadu, ale hloupá není. Tři slepičky volným krokem ji sledují
v pořadí žlutá, červená a třetí bez kroužku na noze. Podle kroužků je
rozeznáváme. Ve stále stejné sestavě obcházejí dům. Pes chce kost
zahrabat, ale nejde to. Slepice, jak kriminální policie, sledují psa
s kostí a čekají, až udělá chybu, zakryje ji hlínou a odejde. Pak nastane
ta správná chvíle a slepice, jak ta policie, kost vyhrabe.
Tak
daleko to nikdy nedojde. Zavolám“ „Pom, pom, Pompadurky!“, a ony, jak ty hloupé
slepice, všeho nechají a spěchají ke mně. Vilínek se rozvážně vrací už bez
kosti a významně se po mě ohlíží. Ztěžka usedne, potichu šeptne: „Páníčku, už
nejsme nejmladší.“ Já to vím, nemusí mi to říkat. Občas se i oholím a pak
hodinu nic nejím. Držím dietu. Celou hodinu.
To
ty tři slepice klovají do všeho, co cestou potkají. Sedíme vedle sebe, pes a
já. Dám ruku do krabice se zbytky, co domácí kuchyně nabízí. Slepice zavětří,
na hlavě hřebínek, zobáčky pootevřené v pohotovosti. No konečně! Neváhají
ani chvilku.
Psa to pokaždé jen trochu rozloží a musí to
překontrolovat. Zvedne hlavu, mimochodem moc hezkou hlavou danou křížením
rotvajlera s labradorem a čumáčkem rovnou do toho slepičí krmení. A hledá, co by našel a snědl hned na
posezení. Slepice jsou jen tři a bitvu se psem by nevyhrály. Musí na to jinak.
Dělají, že nic nevidí. Já tlačím na psa: „Vilíku, že se nestydíš, to jsou naše
slepičky.“ Pes toho nechá. Je to jen zelenina, ať si to sežerou sami. Nakonec
si sedne, slepice si sednou taky a jeden odhaduje toho druhého. Co na to ten
z druhé strany barikády.
Sedíme
tiše a koukáme jeden druhému do talíře. Sedíme, čekáme a je nám hej. Žádný
predátor na obloze, který žere slepice. My dva, já a pes si jdeme lehnout. Abych
usnul, počítám ty naše slepice: jedna, dva, tři a stále dokola. Pes spí už
dávno a chrápe jak hrabě, polní maršál Radecký.
Žádné komentáře:
Okomentovat