Ono
se řekne špitál... Všechno už tu jednou bylo. V roce 1500 n. l., a to je už je
už hodně dávno, byla v Liberci lazebna s programem pouštění žilou a řezání kuřích
ok. Potom přišla Kateřina z Redernu a založila špitál pro 12 nemocných s
nezbytnou kaplí. Zde léčili lékaři a ranhojiči, žádné ženy. Ranhojič, lékař a
později i fyzik. Jaký byl mezi nimi rozdíl? To by mě taky zajímalo.
Špitálu byl blízko i chudobinec,
rovněž vždy s několika lůžky. O dvě století později růst města postavil
magistrát před hotovou věc, postavit něco nového, modernějšího. Stávající
chudobinec byl něčím, co se podobalo hlubokému středověku, a ne době páry a
pokroku. V Liberci, ve městě s průmyslem, který neměl v monarchii obdoby rostla
nová nemocnice jako z vody. Napomohla tomu významně i veřejná sbírka.
Špitál byl pojmenován po místodržiteli
v Čechách, velkovévodovi Štěpánovi a měl 13 větších a 3 menší světnice, celkem
s 80 lůžky. Jak to tak už bývá, v provozu byly pouze 2 místnosti, každá se 6
lůžky. Scházely peníze na provoz. Stále stejná písnička.
Správu ústavu v té době tvořil
dvacetičlenný výbor s deseti náhradníky, kteří volili ze svého středu tříčlenné
ředitelství, pokladníka a kontrolora. Lékařská péče byla zabezpečena tím
způsobem, že lékaři, kteří pracovali ve městě, se dobrovolně zavázali po dobu
jednoho roku bezplatně léčit v nemocnici. V péči o nemocné se denně střídali jeden
lékař a jeden ranhojič. Ošetřovatelkami se staly sestry Kongregace milosrdných
sester svatého Karla Boromejského z Prahy. Denní poplatek činil 20 krejcarů,
nemajetní platili 12.
Špitál se choval jako soukromý, k ošetření
přijímal jen liberecké občany. To se změnilo až od roku 1859, kdy se nemocnice začala
rozvíjet současným směrem. Vznikala specializovaná pracoviště už podobná
současným.
Naše okresní, později krajská
nemocnice je dnes největším pracovištěm v celém Libereckém kraji. Počet budov,
je tak veliký, že se stává bludištěm a parkování uvnitř areálu noční můrou všech,
kteří přijedou autem. Pro pacienty bylo mnohem lepší a personál by to určitě uvítal
taky, kdyby se mohl pohybovat v koridorech, nad úrovní vozovky, nad cestami a
cestičkami mezi jednotlivými pavilony. Je to až o život vyhýbat se autům, když
není kam. Liberecká nemocnice se bude dál rozvíjet, ale jen těžko bude řešit
právě tenhle problém. Problém, jak se pohybovat areálem a nechat se přejet
autem, které hledá místo k zaparkování v zádech s krásnými
pavilóny nové liberecké nemocnice ...
Egon
Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat