Hranolky,
pizza, tatarská omáčka, sendviče, kuřecí nugety. To naše generace, která se
narodila před rokem 1950, poznala až mnohem později. Jídlo, a věřte mi, bylo až
to poslední. Vlastně se na ně ani tak nepamatuji. Takzvané polotovary, jako
hotový knedlík, předvařená rýže v sáčcích, to maminka jednou pro vždy
zavrhla. Už jenom to, že mi v nádražní restauraci chutnala polívka, maminka brala,
že mi doma nechutná. Žel, měla tak trochu pravdu. V restauraci bylo jídlo
pestřejší, víc vonělo a nikdo nikoho nenutil do jídla, což doma tomu bylo právě
naopak.
Ach to jídlo! Ani ten borůvkový
kompot mi nejel a po nechtěném navždy zbyla fialová mapa na zdi kuchyně. Dodnes
si pamatuji, kde jsem při obědě sedával. Bylo to utrpení. Chutnaly mi jen
bramboráky, květáková bílá polévka, obalovaný květák, brambory s máslem,
tvarohem a solí, chleba s máslem, s rajčaty a cibulí. Vše kyselé:
okurky, močáky, čalamáda, kyselé zelí, zkysané mléko. Určitě toho bylo víc, ale
paměť už zas tak excelentně neslouží.
Ale zase vše bylo lepší, než
strava vojáka dvouleté základní služby u tankistů v Milovicích
v letech 1966-68. Vzpomínám, co nám dávali do ešusů. Brambory, řízek,
švestkový kompot, polívka. Naučil jsem se nenávidět onen stálý neděli, co neděli
se opakující jídelní stereotyp. Později jsem už nemohl ani pít „čaj“ z obrovských
várnic.
V té době jsem sloužil v
místní vojenské nemocnici. Přivezli nám jeden večer pár vojáků, jako jsme byli
my. Zvraceli a jeden mezi zvracením řekl i proč. Ve várnicích na čaj leželi
mrtví potkani, úplně nazí. Vařící voda je svlékla z ochlupení a oni růžolící,
leželi na dně várnice s čajem a my ten čaj pili. Poslední viděli na dně,
co neměli a zvraceli a zvraceli. Od té doby, když si na tuhle kuchyni vzpomenu,
tak je mi víc než šoufl. Zvracel bych jak Alík.
Je to už přes 50 let a od té doby
jsem přišel dobrému jídlu na chuť. Na podzim, když je sezóna hub, nic jiného
nejím. Maso mi nechutná a nahrazuju jej květákem, kedlubnou a ředkvičkami.
Maminka by se divila, že mám rád i polévky. Husté, ve kterých lžíce stojí, ale
i vývary. Dívám se v televizi na pořady o jídle a vaření, dokonce si občas
i sám uvařím.
Problém je s hrnci. Často,
až se to stalo tradicí, se voda z nich vyvaří a hrnec je k nepoužití.
Poprvé jsem se bavil, u těch dalších jsem pochopil, proč starším řidičům berou
řidičáky. Jsme, v tom lepším případě jen občas, zapomětliví.
Zatím dobrý. Sním, co mi kdo
uvaří. 28. května 2020 je v liberecké knihovně čtení z mé nové knížky. Podávat
se budou i koláčky od paní Jahodové-Novotové, čtou dámy, herečky divadla F. X.
Šaldy v Liberci, Markéta Tallerová a Veronika Korytářová.
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat