Chodíte do kina? Tak vězte, jak
to dřív chodilo v kinech velkého Liberce. Je tomu sice padesát let, ale co je
to za dobu? Jednou si i vy zavzpomínáte a budete se divit. Je zajímavé vidět,
že i tehdy žili lidé, kteří měli své radosti a starosti. Nebyli jsme jen ti, které
stále jen něco bolí.
V libereckých kinech se tehdy za
rok prodalo vstupenek za 175.000 Kčs. Konkurence byla velká. Televize rozšířila
vysílání o druhý program a začínala vysílat i barevně. Rok, co rok chodilo do
libereckých kin třičtvrtě miliónů platících a snad i spokojených diváků.
Největší návštěvnost mělo kino Lípa, víc jak 200 tisíc diváků ročně.
Nejvíc se chodilo na české filmy (52
%), na ruské (27 %). Oblíbený mezi lidmi byl i "Filmový festival pracujících"
v libereckém Letním kině blahé paměti. Lidé se před padesáti lety nebáli nočního
chladu, nebo studeného deště a snad i proto se přišlo rok, co rok podívat právě
sem víc jak dvacet tisíc diváků.
Do kin se v té době investovala
hromada peněz. Velké opravy se konaly v kině Lípa i Sofia. Renovovala se
sedadla, celá předsálí, šatny, podlahy, osvětlení. V Lípě se instalovaly tenkrát
super moderní promítací stroje s xenonovými lampami.
Jó kino! V Lípě, hned za vstupem,
za kontrolou vstupenek byl na zdi plakát s citátem V. I. Lenina o tom, že kino
je mocný bojovník za práva lidu. Žel, horší to bylo se sovětskými filmy, které
až na čestné výjimky, byly nekoukatelné. A to odbočky Společnosti přátel SSSR
měly za povinnost své členy na ruské filmy posílat! Ale bylo to s nimi rok od roku horší.
Mnohé další filmy nebyly o moc
lepší, ale matně si vzpomínám, když v kině Sofia v Liberci pod nádražím hráli
italský film "Bože, jak hluboko jsem klesla", že lidé na tento lehce
erotický, humorně laděný film stáli na lístky dlouhé fronty a kina byla plná.
Některé filmy se hrály i za
účasti 3-5 diváků, a to stála vstupenka od 5 - 10 Kčs. Před 65 léty chodily na
válečné a politické filmy celé školní třídy. V kině Varšava byl mezi námi oblíbený
Dětský filmový festival.
Kina byla střediskem zábavy,
poučení, ale i politického přesvědčování. Jak se to vše povedlo, ukázal až
listopad roku 1989. Všechno úsilí vynaložené na to, že vše, co je správné, má
kořeny v lásce k Sovětskému svazu, vzalo za své, včetně tamních filmů.
Od té doby neznáme ruské filmové umění a
americké je dnes přesně tam, kde bylo to dřívější, příšerné ruské. Jak se má
potom člověk orientovat, když ani film už není, co býval? Zábavou za pár
drobných pro děti i dospělé…
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat