Být odveden.
Dnešní mladí kluci nemají tušení, co to pro nás znamenalo, být schopen vojenské
služby, odejít v 18 na dva roky od nejbližších, obléct si zelenou uniformu
z kousajících kopřiv…. My, co se narodili rok, dva, po osvobození, po
skončení druhé světové války jsme šli v houfech Pražskou ulicí dolů,
křičeli, ať žije Liberec, mávali rukama, v jedné většinou lahev
s pivem, druhou jsme udržovali rovnováhu. Novopečení rekruti, papírové
kytky připnuté na oblečení. Jen se Liberečáci dívejte, jsme tady, za pár měsíců
budeme v Košicích, na Šumavě, dva roky v pr…..
Odkud jsme šli? Z Okresní vojenské správy, kde
vždy od začátku března probíhaly do konce dubna odvody. Po všech organizačních
procedurách jsme se představili dvěma odvodním komisím. V první části
místnosti nás měli na rozkaz dva doktoři a dvě zdravotní sestřičky, ve druhé
seděl za stolem náčelník Okresní vojenské správy, plukovník, myslím, že se
jmenoval Korol a bojoval se Svobodou na východní frontě. Je to víc jak 56 let,
nepamatuji si to zase tak přesně. Vím ale, že na stole byl bílý ubrus a kytička
ve váze. Takové hlouposti. Jo, a vedle plukovníka ještě zástupce lidosprávy,
nějaký poslanec, nebo zaměstnanec radnice. To už nebylo nijak významné, ale asi
bylo hloupé, aby tam náčelník byl sám, jako kůl v plotě. Museli jsme se po
vojensku představit, to vím určitě: „Soudruhu plukovníku, branec XY se hlásí
k odvodovému řízení!“, v pozoru, chlupy na pažích zježené,
s pocitem, který se dá těžko popsat.
Bylo nám 18 let a
byli jsme jen a jen vyjevení kluci a rozpaky z nás jenom kapaly. A pak to
přišlo: „Podle rozhodnutí komise jste odveden. Jste schopen řádné, dvouleté
vojenské služby.“ Pak už jen „přátelský“ rozhovor: „Máte zvláštní zájem sloužit
u některého speciálního druhu zbraně?“ Já osel si řekl o zdravotní službu: „Třeba
nosič raněných,“ nevím, asi jsem si myslel, že jde jenom o hru. Nešlo, skončil
jsem u tankové divize v Milovicích, u zdravotního praporu. Ostatní kluci,
co chtěli k autům, odjížděli se mnou zvláštním vlakem z libereckého
nádraží o pár měsíců později rovněž do Milovic. Řídit ano, ale ne auta, ale
tanky…
Tak nějak to chodilo
při odvodech, každý jsme ne vše pochopili, co tam od nás chtěli, ale pak venku,
na ulici jsme křičeli. Nevím, jestli to bylo z radosti, nebo z žalu: „Jsem
odveden, ať žije Liberec roku 1964!“ Nebo 65? To už nebylo tak důležité. Nás
čekala vojna, o které vy dnešní kluci nemáte ani ponětí. Nevíte, co to bylo! Byla
to pěkná pakárna.
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat