pondělí 17. února 2020

Pěkná pakárna




                Být odveden. Dnešní mladí kluci nemají tušení, co to pro nás znamenalo, být schopen vojenské služby, odejít v 18 na dva roky od nejbližších, obléct si zelenou uniformu z kousajících kopřiv…. My, co se narodili rok, dva, po osvobození, po skončení druhé světové války jsme šli v houfech Pražskou ulicí dolů, křičeli, ať žije Liberec, mávali rukama, v jedné většinou lahev s pivem, druhou jsme udržovali rovnováhu. Novopečení rekruti, papírové kytky připnuté na oblečení. Jen se Liberečáci dívejte, jsme tady, za pár měsíců budeme v Košicích, na Šumavě, dva roky v pr…..

                Odkud jsme šli? Z Okresní vojenské správy, kde vždy od začátku března probíhaly do konce dubna odvody. Po všech organizačních procedurách jsme se představili dvěma odvodním komisím. V první části místnosti nás měli na rozkaz dva doktoři a dvě zdravotní sestřičky, ve druhé seděl za stolem náčelník Okresní vojenské správy, plukovník, myslím, že se jmenoval Korol a bojoval se Svobodou na východní frontě. Je to víc jak 56 let, nepamatuji si to zase tak přesně. Vím ale, že na stole byl bílý ubrus a kytička ve váze. Takové hlouposti. Jo, a vedle plukovníka ještě zástupce lidosprávy, nějaký poslanec, nebo zaměstnanec radnice. To už nebylo nijak významné, ale asi bylo hloupé, aby tam náčelník byl sám, jako kůl v plotě. Museli jsme se po vojensku představit, to vím určitě: „Soudruhu plukovníku, branec XY se hlásí k odvodovému řízení!“, v pozoru, chlupy na pažích zježené, s pocitem, který se dá těžko popsat.

                Bylo nám 18 let a byli jsme jen a jen vyjevení kluci a rozpaky z nás jenom kapaly. A pak to přišlo: „Podle rozhodnutí komise jste odveden. Jste schopen řádné, dvouleté vojenské služby.“ Pak už jen „přátelský“ rozhovor: „Máte zvláštní zájem sloužit u některého speciálního druhu zbraně?“ Já osel si řekl o zdravotní službu: „Třeba nosič raněných,“ nevím, asi jsem si myslel, že jde jenom o hru. Nešlo, skončil jsem u tankové divize v Milovicích, u zdravotního praporu. Ostatní kluci, co chtěli k autům, odjížděli se mnou zvláštním vlakem z libereckého nádraží o pár měsíců později rovněž do Milovic. Řídit ano, ale ne auta, ale tanky…

                Tak nějak to chodilo při odvodech, každý jsme ne vše pochopili, co tam od nás chtěli, ale pak venku, na ulici jsme křičeli. Nevím, jestli to bylo z radosti, nebo z žalu: „Jsem odveden, ať žije Liberec roku 1964!“ Nebo 65? To už nebylo tak důležité. Nás čekala vojna, o které vy dnešní kluci nemáte ani ponětí. Nevíte, co to bylo! Byla to pěkná pakárna.



Egon Wiener

Žádné komentáře: